Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Michaely Krešlové, zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, sídlem Křižíkova 159/56, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2023 č. j. 20 Co 13/2023-199, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Zuzana Property, s. r. o., sídlem Valentinská 20/10, Praha 1 - Josefov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu sp. zn. 17 C 228/2016 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") vyplývají následující skutečnosti.
3. Obvodní soud uložil vedlejší účastnici rozsudkem pro uznání povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 842 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % denně (viz rozsudek obvodního soudu ze dne 15. 10. 2014 č. j. 21 C 74/2014-14).
4. Ve dnech 23. 9. 2016 až 24. 9. 2016 se za účelem vymožení tohoto dluhu konala nedobrovolná veřejná dražba bytové jednotky vedlejší účastnice. Této dražby se účastnila i stěžovatelka, která učinila nejvyšší podání, ve stanovené lhůtě uhradila cenu dosaženou vydražením a k okamžiku udělení příklepu na ni přešlo vlastnictví jednotky [viz bod 4 rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 11. 2019 č. j. 28 Co 276/2019-607].
5. Dne 29. 9. 2016 podala vedlejší účastnice odvolání a návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku pro uznání, na jehož podkladě proběhla uvedená dražba. Soud jí zmeškání lhůty prominul (viz výrok III usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2016 č. j. 21 C 74/2014-44). Výrok o prominutí zmeškání lhůty nabyl právní moci dne 10. 10. 2016 a vedlejší účastnice o něm informovala stěžovatelku dne 12. 10. 2016 (viz bod 4 napadeného rozhodnutí). Žaloba, která původně vyústila ve vydání rozsudku pro uznání, byla později zamítnuta (viz rozsudek obvodního soudu ze dne 14. 6. 2017 č. j. 21 C 74/2014-192).
6. Dne 21. 12. 2016, tedy více než dva měsíce poté, kdy rozsudek pro uznání pozbyl vzhledem k prominutí zmeškání lhůty právní moci, podala stěžovatelka proti vedlejší účastnici žalobu, kterou se domáhala vyklizení bytové jednotky a určení jejího vlastnictví k ní.
7. Ještě před skončením řízení o této žalobě městský soud prohlásil v jiném řízení dražbu za neplatnou (viz výrok I rozsudku městského soudu ze dne 14. 11. 2019 č. j. 28 Co 276/2019-607). Dražbou vymáhaná pohledávka totiž podle soudu neměla oporu ve vykonatelném soudním rozhodnutí. Pravomocným prominutím zmeškání lhůty k podání odvolání nastala fikce, podle které bylo odvolání vedlejší účastnice včasné, a rozsudek pro uznání se tak nikdy nestal pravomocným a vykonatelným rozhodnutím, které je pro platnost nedobrovolné dražby nezbytné.
8. Dne 5. 12. 2022 vzala stěžovatelka svou žalobu ze dne 21. 12. 2016 zpět. Soud následně řízení zastavil (výrok I usnesení obvodního soudu ze dne 5. 12. 2022 č. j. 17 C 228/2016-190) a přiznal vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení ve výši 291 005 Kč (výrok II), neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka zastavení řízení zavinila.
9. Stěžovatelka podala odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení. Její odvolání shledal soud převážně nedůvodným (napadené usnesení městského soudu). Městský soud uvedl tři důvody, proč vedlejší účastnici náleží náhrada nákladů řízení. Zaprvé, rozsudek pro uznání přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve zjevně neústavní výši 7,5 % denně (2 737,50 % ročně). Zadruhé, v době podání žaloby již pod sp. zn. 27 C 29/2017 probíhalo řízení o určení neplatnosti nedobrovolné dražby. A zatřetí, vedlejší účastnice ještě před podáním žaloby informovala stěžovatelku o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání proti rozsudku, na jehož základě proběhla dražba.
Městský soud tak dospěl k závěru, že na sebe stěžovatelka podáním žaloby vzala riziko neúspěchu ve věci a že zavdala příčinu k zahájení i zastavení řízení. Vedlejší účastnici proto v souladu se zásadou procesního zavinění náleží náhrada nákladů řízení (§ 146 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád), přičemž nejsou splněny podmínky k jejich moderaci (§ 150 občanského soudního řádu).
10. Ačkoli stěžovatelka zaplatila soudní poplatek za podání žaloby a řízení o ní bylo zastaveno ještě před prvním jednáním, městský soud jí v rozporu s § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), bez jakéhokoli zdůvodnění nevrátil 80 % zaplaceného soudního poplatku.
11. Napadené usnesení stanoví neúměrně vysoké náklady řízení za neúčelné úkony zástupce vedlejší účastnice. Pokud řízení závisí na výsledku jiného řízení (zde o platnosti dražby), musí soud zkoumat, zda úkony zástupce procesně úspěšného účastníka učiněné po pokračování v řízení nejsou činěny v úmyslu zástupce zvýšit svou odměnu při jistotě úspěchu ve věci samé. To však městský soud nezkoumal.
12. Městský soud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s namítanými mimořádnými okolnostmi případu podle § 150 občanského soudního řádu a namísto toho přiznal nárok na vysoké náklady řízení vedlejší účastnici, která zavinila neplatnost veřejné dražby i neúspěšnost stěžovatelčiny žaloby.
13. Vedlejší účastnice zavinila spornost dražby tím, že si neaktivovala datovou schránku, nepřebírala úřední poštu a nezamezila provedení dražby. Vedlejší účastnice v důsledku své nedbalosti pominula skutečnost, že má zřízenou datovou schránku, a proto si ani nebyla vědoma toho, že jí byl doručen rozsudek pro uznání. Odvolání proti němu tak podala až v prominuté odvolací lhůtě, a veřejná dražba se tak v důsledku prominutí zmeškání lhůty stala neplatnou.
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
21. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci je oprávněn přezkoumávat pouze to, zda v řízení nebo v něm vydaným rozhodnutím nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele.
22. Stěžovatelka navrhuje zrušit napadené rozhodnutí výhradně z důvodu údajně nesprávného posouzení náhrady nákladů řízení. K přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení přistupuje Ústavní soud zdrženlivě. Ačkoli i tato rozhodnutí mohou mít dopad do stěžovatelovy majetkové sféry, sama o sobě zpravidla nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody [viz např. nálezy ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20 , bod 20; ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18
(N 155/96 SbNU 31), bod 15; ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3776/16
(N 51/84 SbNU 595), bod 12; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Takové porušení Ústavní soud neshledal ani v posuzované věci.
23. Ústavní stížnost spočívá zejména v kritice jednání vedlejší účastnice a v nesouhlasu stěžovatelky s tím, jak obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyložily ustanovení občanského soudního řádu a advokátního tarifu. Většinu argumentů, které stěžovatelka vznáší v ústavní stížnosti, předložila již v řízení před obecnými soudy - konkrétně ve zpětvzetí žaloby a následném odvolání (viz č. l. 177 až 180 a 191 až 195). To, že stěžovatelka své argumenty opakuje, ostatně ve svém vyjádření potvrdil nejen městský soud, ale i sama stěžovatelka (viz body 18 a 20 tohoto usnesení).
24. Se všemi stěžovatelčinými námitkami se přitom městský soud již vypořádal. Jedinou výjimkou je její námitka ohledně nevrácení části soudního poplatku. Stěžovatelka tvrdí, že jí městský soud upřel nárok na vrácení 80 % soudního poplatku za podání žaloby. Tento nárok odvozuje z § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, který uvádí, že pokud je řízení zastaveno před prvním jednáním, vrátí soud ze svého účtu zaplacený poplatek za řízení snížený o 20 % (nejméně však o 1000 Kč).
25. Aby mohl soud poplatek vrátit, musí ho účastník řízení zaplatit. V dané věci však nebylo prokázáno, že stěžovatelka tento poplatek skutečně zaplatila. Spis obvodního soudu neobsahuje jediný dokument, který by prokazoval, že stěžovatelka soudní poplatek za podanou žalobu uhradila (a stejně neobsahuje ani dokument, kterým by k tomu byla vyzvána). K tomuto závěru přitom dospěl nejen Ústavní soud, ale i obvodní soud (viz jeho vyjádření v bodě 19 tohoto usnesení). Skutečnost, že zaplacení soudního poplatku stěžovatelka není schopna prokázat, ostatně přiznala i ona sama (viz její replika v bodě 20 tohoto usnesení).
26. Ústavní soud si je vědom toho, že účastníci řízení nejsou povinni uschovávat doklady o zaplacení soudních poplatků a že zpětné prokázání jejich zaplacení může být po několika letech obtížné. V řízení o ústavní stížnosti však stěžovatelka není povinna pouze tvrdit rozhodné skutečnosti, ale také je řádným způsobem prokázat [viz např. nález ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 52/10
(N 56/60 SbNU 693), bod 56]. To se však stěžovatelce nepodařilo. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatelka neprokázala, že soudní poplatek za podání žaloby uhradila, a proto se ani nemůže úspěšně dovolávat toho, aby jí byl vrácen.
27. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že by bylo vhodné, kdyby se otázka (ne)zaplacení poplatku vyjasnila již před obecnými soudy. Samotný fakt, že se městský soud s tímto neopodstatněným a nepodloženým nárokem nevypořádal, však není vadou, která by byla natolik závažná, aby porušovala stěžovatelčino základní právo na soudní ochranu či ochranu jejího vlastnictví. Jak ostatně ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva konstatoval i Ústavní soud, nereagování na námitky, které jsou zjevně neopodstatněné nebo které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či změnit výsledek řízení, nepředstavuje porušení práva na soudní ochranu [viz např. nález ze dne 10. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 2522/19
(N 228/103 SbNU 318), bod 31 a v něm uvedené rozsudky Evropského soudu pro lidská práva].
28. Ústavní soud nespatřuje žádnou ústavněprávní vadu ani v počtu úkonů právní služby, které podle soudu vykonal zástupce vedlejší účastnice, ani ve výši odměny, kterou za ně soud přiznal. Městský soud dospěl k závěru, že celková výše nákladů řízení vedlejší účastnice činí 232 876,60 Kč a skládá se z odměny advokáta (za tři úkony v plné výši a dva úkony v poloviční výši), paušální náhrady výdajů (ve výši 300 Kč za jeden úkon) a náhrady za daň z přidané hodnoty. Při výpočtu výše odměny za jednotlivé úkony městský soud vycházel z tarifní hodnoty ve výši 9 860 000 Kč - tedy z výše částky, za kterou stěžovatelka v později zneplatněné dražbě vydražila bytovou jednotku. Městský soud vysvětlil, proč vycházel z popsané tarifní hodnoty, a žádného ústavněprávního pochybení se podle Ústavního soudu nedopustil ani při hodnocení účelnosti pěti uznaných úkonů (oproti obvodnímu soudu dokonce uznal vedlejší účastnici o jeden úkon méně).
29. Stěžovatelčina ústavně zaručená práva či svobody nebyla porušena ani tím, že městský soud nevyužil svého oprávnění snížit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Ústavní soud předesílá, že výše popsané závěry o zdrženlivém přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení platí o to více při výkladu "důvodů hodných zvláštního zřetele" podle § 150 občanského soudního řádu. Moderační oprávnění soudu je výjimkou ze zásady úspěchu ve věci a zásady procesního zavinění na zastavení řízení - a jako s výjimkou s ní také musí být nakládáno. Jeho využití přitom přísluší zejména obecným soudům, které nejlépe znají okolnosti daného případu (viz např. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2618/21 , bod 19).
30. Městský soud uvedl tři důvody, proč nejsou dány podmínky pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu a proč vedlejší účastnici náleží náhrada nákladů řízení (viz bod 3 napadeného usnesení).
31. Za rozhodující Ústavní soud považuje ten argument, že ještě před podáním žaloby dne 21. 12. 2016 byla dne 10. 10. 2016 pravomocně prominuta lhůta pro podání odvolání proti rozsudku, na jehož základě proběhla dražba, a že stěžovatelka byla o rozhodnutí o prominutí lhůty informována (dne 12. 10. 2016). Je-li přitom prominuto zmeškání lhůty k odvolání, odvoláním napadené rozhodnutí pozbývá právní moci (což stěžovatelce srozumitelně vysvětlil již městský soud v bodech 17 až 18 rozsudku ze dne 14. 11. 2019 č. j. 28 Co 276/2019-607).
32. Rozsudek pro uznání, na základě kterého proběhla daná dražba, tak v okamžiku podání žaloby nebyl již víc než dva měsíce pravomocný a vykonatelný. Stěžovatelka, která byla již při podání žaloby zastoupená advokátem, si měla být vědoma toho, že otázka právní moci a vykonatelnosti tohoto rozsudku je pro platnost dražby - a tedy i důvodnost její žaloby - klíčová. Závěr městského soudu, podle kterého na sebe vzala podáním žaloby riziko neúspěchu ve věci a podle kterého nejsou dány mimořádné důvody pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu, proto není svévolný, extrémně nespravedlivý ani jinak neústavní.
33. Ústavní soud si je vědom své judikatury, podle které má moderace nákladů řízení "sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení" [viz např. nálezy ze dne 9. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 3517/22 , bod 14; ze dne 19. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 500/12
(N 38/72 SbNU 431), bod 14; ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1126/07
(N 206/47 SbNU 647), bod 7]. Případnou aplikací § 150 občanského soudního řádu ve prospěch stěžovatelky by však byla nespravedlivě postižena vedlejší účastnice. Byla to totiž právě stěžovatelka, která celé řízení zahájila, a podstoupila tak riziko, které vyplývalo z již nepravomocného a nevykonatelného dražebního titulu. Vedlejší účastnice svým jednáním nezapříčinila zahájení či skončení řízení o stěžovatelčině žalobě a její jednání související s neaktivováním datové schránky, nepřebíráním úřední pošty ani údajným způsobením neplatnosti dražby nemá k řízení o vyklizení bytové jednotky a určení jejího vlastnictví přímý vztah (na rozdíl od řízení o neplatnosti dražby, ve kterém soud k nepřiznání náhrady nákladů řízení ve prospěch stěžovatelky z těchto důvodů přistoupil - viz rozsudek městského soudu ze dne 14. 11. 2019 č. j. 28 Co 276/2019-607, bod 23).
34. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo ani svoboda stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu