Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti L. Ž., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 5 To 145/99, rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 1. 3. 1999, č.j. 12 T 100/98-97, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 5 To 16/2000 a usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 22. 12. 1999, č.j. 103 Nt 355/99-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 2. 2000, doplněným podáním ze dne 24. 3. 2000, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 5 To 145/99, rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 1. 3. 1999, č.j. 12 T 100/98-97, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 5 To 16/2000 a usnesením Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 22. 12. 1999, č.j. 103 Nt 355/99-36, bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu v trestním procesu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 14 odst. 3 písm. d) a e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z uvedených rozhodnutí stěžovatel navrhl zrušit usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 5 To 145/99, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 1. 3. 1999, č.j. 12 T 100/98-97, jímž byl uznán vinným trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), e) a odst. 3 písm. písm. b) tr. zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, a byla mu stanovena povinnost nahradit škodu ve výši 550.000,- Kč. Dále navrhl zrušit usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 22. 12. 1999, č.j. 103 Nt 355/99-36, kterým byl jako nedůvodný zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, sp. zn. 12 T 100/98.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími, jakož i postupem obecných soudů, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu v trestním procesu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 14 odst. 3 písm. d) a e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V odůvodnění stížnosti v podstatě nerozlišuje mezi námitkami směřujícími proti pravomocnému odsuzujícímu rozsudku a námitkami směřujícími proti pravomocnému zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení.
Je toho názoru, že obecné soudy tím, že neakceptovaly změněnou výpověď svědka M. M. při rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení, porušily jeho právo na obhajobu a provedení výslechů svědků vypovídajících v jeho prospěch. Obecným soudům vytkl, že nebraly v úvahu námitky vznášené v původním trestním řízení, týkající se pochybností o autentičnosti výpovědi uvedeného svědka, zamítly jeho návrh na provedení rekonstrukce na místě samém a na zjištění, zda svědek na danou vzdálenost a za daných podmínek mohl objektivně poznat a zapamatovat si jeho obličej.
Dále uvedl, že obecné soudy odmítly jeho návrhy na výslechy svědků, kteří měli vypovídat v jeho prospěch a potvrdit, že v době spáchání trestného činu se nacházel na jiném místě, než kde byl skutek spáchán.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud stěžovatel namítaný zásah do ústavních práv spatřuje ve skutečnosti, že svědek M. M., který v přípravném řízení i u hlavního líčení před okresním soudem, odsouzeného zcela spolehlivě usvědčoval, později výpověď změnil, pak touto otázkou se zabývaly soudy i v řízení o povolení obnovy řízení, o kterou stěžovatel (odsouzený) žádal. Bylo poukázáno na to, že stěžovatel se snažil svědka M. ovlivnit tak, aby změnil výpověď v jeho prospěch. Proto byla také jeho stížnost o povolení obnovy řízení zamítnuta. Účastník řízení má za to, že v průběhu trestního řízení, a to ani v řízení o trestném činu, ani v řízení o povolení obnovy řízení, práva stěžovatele porušena nebyla a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
V té části ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 5 To 145/99 a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 1. 3. 1999, č.j. 12 T 100/98-97, jímž byl pravomocně uznán vinným trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), e) a odst. 3 písm. písm. b) tr. zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a byla mu stanovena povinnost nahradit škodu ve výši 550 000,- Kč, se jedná o ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené zákonem pro její podání.
Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy (§ 75 odst. 1 zákona). Pokud tedy ústavní stížnost byla podána na poštu 14. 2. 2000 a směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 1999, je evidentní, že se jedná o návrh opožděný.
Pokud dále ústavní stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 5 To 16/2000 a usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 22. 12. 1999, č.j. 103 Nt 355/99-36, jimiž byl pravomocně zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, sp. zn. 12 T 100/98, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Obecné soudy se, jak plyne z odůvodnění napadených usnesení, řádně vyrovnaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi, zejména provedly důkaz dalším výslechem svědka M. M. a úředním záznamem Policie ČR. V této souvislosti je však třeba uvést, že není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat důkazy a jejich hodnocení obecnými soudy.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 2. 8. 2000
JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu