Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Boutiq Construction s.r.o., sídlem Václavské náměstí 773/4, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Boženou Rochfalušiovou, advokátkou, sídlem Revoluční 764/17, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2025 č. j. Ncp 617/2025-35, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti MESSIANAM s.r.o., sídlem Vysokovská 1280/37, Praha 20 - Horní Počernice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka se podanou žalobou po vedlejší účastnici (v té době jednatelce stěžovatelky) a původně i po obchodní společnosti CHASV-INVEST s.r.o. domáhá zaplacení částky ve výši 946 162 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Vedlejší účastnice vznesla v řízení námitku věcné nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), neboť se domnívá, že ve vztahu mezi ní a stěžovatelkou jde o věc, kterou lze podřadit pod § 9 odst. 2 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Nároky stěžovatelky na náhradu škody vůči vedlejší účastnici byly posléze usnesením obvodního soudu ze dne 22. 7. 2025 č. j. 39 C 186/2024-48 vyloučeny k samostatnému řízení a věc následně podle § 104a odst. 2 o. s. ř. předložena Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") k rozhodnutí o námitce věcné nepříslušnosti.
3. Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (výrok I) a věc bude postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze (výrok II). Nejprve uvedl, že stěžovatelka svou žalobou spojila k rozhodování věci, které se ke spojení nehodí, neboť k rozhodování o nárocích vůči každé z původně žalovaných je věcně příslušným soud jiného stupně a obvodní soud postupoval správně, vyloučil-li věc vedlejší účastnice k samostatnému projednání. Konstatoval, že v projednávané vyloučené věci jde o spor uvedený v § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř., pročež jsou k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni příslušné krajské soudy.
4. Stěžovatelka nejprve vysvětluje, že u obvodního soudu zahájila dvě řízení, která jsou si skutkově velmi podobná a předmět řízení je identický (týká se náhrady škody způsobené společným jednáním všech v žalobách označených osob). Liší se pouze okruh žalovaných, avšak vedlejší účastnice byla žalovanou v obou řízeních. V prvním řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 27 C 111/2025 bylo rozhodnuto vrchním soudem o námitce věcné nepříslušnosti vznesené vedlejší účastnicí tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy.
Vrchní soud rozhodl tedy jinak než v nyní posuzované věci. I když stěžovatelka ponechávala určení věcné příslušnosti v obou řízeních na rozhodnutí vrchního soudu, upozorňovala na nutnost přihlédnout k ekonomii a hospodárnosti řízení. Podle stěžovatelky je neakceptovatelné, aby stejný soud (vrchní soud) rozhodl u skutkově podobných věcí odlišně a ignoroval předvídatelnost svých rozhodnutí. Nesouhlasí s výkladem vrchního soudu, že již z titulu postavení vedlejší účastnice, jako jednatelky stěžovatelky, je podle § 9 odst. 2 písm. f) o.
s. ř. dána věcná příslušnost krajských soudů. Dohodla-li se stěžovatelka s vedlejší účastnicí ve smlouvě o výkonu funkce, že kromě obchodního vedení z titulu funkce jednatelky bude vedlejší účastnice vykonávat a odpovídat za další činnosti, které jsou spojené s řízením stavby, výkonem funkce projektového manažera stavby, prováděním kontrolní a koordinační činnosti stavby, z jejíhož provádění nyní uplatňuje nároky na náhradu škody, nelze takové činnosti podřazovat pod obchodní vedení a určovat věcnou příslušnost podle § 9 odst. 2 písm. f) o.
s. ř.
5. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Stěžovatelčina námitka se týká rozhodnutí o věcné příslušnosti. Posuzování podmínek příslušnosti je úkolem obecných soudů a Ústavní soud do jejich úvah zasahuje (při zohlednění své zdrženlivosti) v zásadě jen tehdy, je-li odůvodnění jejich rozhodnutí k dané otázce zjevně nedostatečné. Jde zejména o případy, kdy neodůvodní soud své rozhodnutí o podmínkách věcné příslušnosti vůbec, ačkoliv se musel vypořádat s příslušnými námitkami účastníků řízení.
7. Odvozovala-li stěžovatelka svůj nárok na náhradu škody ze smlouvy o výkonu funkce sjednané s vedlejší účastnicí (v té době její jednatelkou) a namítala-li, že vedlejší účastnice při řízení stavby nepostupovala v souladu s péčí řádného hospodáře, je závěr vrchního soudu, že jde podle § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř. o spor mezi obchodními korporacemi a členy jejich orgánů, jde-li o vztahy týkající se výkonu funkce členů orgánů, k němuž jsou věcně příslušné krajské soudy, akceptovatelný. Jakkoliv lze vrchnímu soudu vytknout strohost jeho rozhodnutí, lze z něj dovodit, jakými úvahami se řídil při formulaci právního závěru o věcné příslušnosti soudů. V této souvislosti nelze přehlédnout, že stěžovatelka vyřešení věcné příslušnosti sama ponechala na rozhodnutí vrchního soudu, což ostatně potvrzuje i v ústavní stížnosti. Upozorňovala pouze na aspekt procesní ekonomie a hospodárnosti, když obě řízení by měla být podle ní vedena před stejným soudem.
8. Důvodem pro zrušení napadeného usnesení není ani okolnost, že vrchní soud v obdobné věci, v níž byla stěžovatelka rovněž účastnicí řízení, rozhodl, že věcně příslušné jsou v prvním stupni okresní soudy. Nebylo by logické, aby sice stručné, ale akceptovatelně odůvodněné rozhodnutí bylo zrušeno jen z toho důvodu, že má odporovat rozhodnutí z jiného soudního sporu. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů, byť by nebyla v určitých otázkách jednotná. Pro Ústavní soud je podstatná (ne)ústavnost rozhodnutí napadeného ústavní stížností.
9. Co se týče případného porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, Ústavní soud připomíná, že z hlediska efektivního fungování soudnictví by bylo neudržitelné, kdyby Ústavní soud porušení této ústavní zásady shledával v každém případě nesprávně obsazeného soudu. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz též usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 29/06
). Vždy je proto třeba zkoumat konkrétní okolnosti věci a bezpečně vyloučit možnou přítomnost svévole při výkladu zákonných pravidel. Ústavní soud žádná relevantní pochybení ve stěžovatelčině věci nezjistil a důvody pro zásah do jurisdikce vrchního soudu neshledal.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu