Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 7. července 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Prostějově, Olomoucká 2613/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007 čj. 22 Cdo 2963/2006-125, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2006 čj. 57 Co 291/2005-78 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 2. 2005 čj. 16 C 100/2004-43 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce a jeho manželka se v řízení před obecnými soudy domáhali určení, že do jejich společného jmění patří v žalobě specifikovaný pozemek o výměře 175 m2 v k. ú. Hodslavice.
Dne 14. 2. 2006 Okresní soud v Novém Jičíně žalobu na určení zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že žalobci nesplnili podmínky pro nabytí vlastnictví sporného pozemku vydržením, neboť pozemek neužívali v dobré víře.
Dne 25. 4. 2006 Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Dovolání žalobce Nejvyšší soud posoudil jako nepřípustné; odmítl je usnesením ze dne 28. 11. 2007 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
K tvrzenému porušení čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že byl nepřípustně zbaven práva vlastnit majetek. Dovolával se článku 11 Listiny, jehož relevantní ustanovení zní:
"Čl. 11
(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu."
Tomuto článku Listiny koresponduje článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jež zní:
"Článek 1
"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."
Ústavní soud připomíná, že předpokladem opodstatněnosti tohoto tvrzení je především zjištění, že stěžovatel v době rozhodování obecných soudů o žalobě na určení vlastnictví majetek chráněný citovanými články Listiny a Úmluvy skutečně vlastnil či z relevantního důvodu užíval. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně [srov. nález
III. ÚS 23/93
, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45)].
"Majetkem" ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, může být buď "existující majetek", nebo za určitých podmínek i ocenitelná hodnota, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti ze dne 10. 7. 2002 ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, stížnost č. 39794/98, odst. 52 a násl., uveřejněné ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.intu a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002). Vždy však je třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu.
V projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že na straně stěžovatele nebylo možné hovořit o "majetku" ve smyslu shora citovaných článků Úmluvy a Listiny, byť předmětný pozemek spolu s manželkou fakticky užívali řadu let po jeho oplocení, k němuž podle obecných soudů došlo po roce 1981, tj. po zaměření pozemků parc. č. 1330/5 a 1330/4 a vytyčení jejich hranic železy. Oplocení cizího pozemku a jeho dlouhodobé užívání lze totiž stěží považovat za skutečnost opravňující stěžovatele tvrdit, že tento pozemek byl či se stal jeho majetkem. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů pak zřetelně vyplývá, že žalobci vlastnické právo k předmětného pozemku nemohli vydržet, neboť nebyli v dobré víře, že jim pozemek jako vlastníkům náleží.
Z uvedených skutečností nelze než dovodit, že stěžovatel nemohl v ústavní stížnosti oprávněně tvrdit, že byl vlastníkem pozemku parc. č. 105/2 o výměře 175 m2, tedy vlastníkem majetku chráněného článkem 11 odst. 1 Listiny, resp. článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Ústavní soud proto shledal tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na ochranu vlastnictví zjevně neopodstatněným.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel dále uvedl, že "způsobem, jakým soud postupoval, mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces", aniž by toto své tvrzení podložil podrobnější argumentací ústavněprávní. Vycházeje z obsahu ústavní stížnosti měl Ústavní soud za to, že stěžovatel spatřoval zásah do svého základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v nesprávném právním posouzením jeho věci obecnými soudy. K tomuto tvrzení stěžovatele Ústavní soud připomíná, že citované články Listiny a Úmluvy konkrétně nic neuvádí (jak je z jejich znění zřejmé) o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají (spolu s dalšími články Listiny) obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
Stěžovatel nesouhlasil s právním názorem ve věci rozhodujících obecných soudů, dle nichž předmětný pozemek nikdy nebyl ve vlastnictví žalobců a že žalobci nesplnili podmínky pro jeho vydržení. Ústavní soud ovšem není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález
III. ÚS 31/97
, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález
I. ÚS 398/04
, Sb. n. u., sv. 42, str. 257]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález
III.ÚS 23/93
, Sb. n. u., sv.1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatele rozhodovaly civilní soudy obou stupňů, přičemž následně jeho věc posoudil i Nejvyšší soud; tomu ve smyslu ustanovení § 14 zák.č. 6/2002, o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, přísluší - jako vrcholnému soudnímu orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a trestním řízení - zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování tím, že mj. rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí obecných soudů a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů. Této role se v daném případě Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu řádně zhostil.
Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy, každý proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi stranami. Právo na spravedlivý proces implikuje možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim; v projednávané cause byly oběma stranám (tedy i stěžovateli) v řádně vedeném kontradiktorním procesu dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv.
Pro uvedené důvody Ústavní soud návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. července 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu