Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. S., zastoupené Mgr. Jaromírem Jarošem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, U Rourovny 556/3, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 662/2008-53 ze dne 16. 1. 2009 takto:
Vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 662/2008-53 ze dne 16. ledna 2009 se odkládá do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
V ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citované rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka s ústavní stížností rovněž spojila návrh na odklad vykonatelnosti v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud může podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny, neboť výkon napadeného rozhodnutí (uhrazení nemalé finanční částky) se v daném případě jeví být závažným zásahem do základních práv stěžovatelky, přičemž s ohledem na prozatím nahlížený ústavněprávní kontext předmětné věci a z toho vyplývající procesní postup (nutnost vyžádat si vyjádření obecných soudů a eventuelně repliku stěžovatelky) není možno o ústavní stížnosti rozhodnout bezodkladně. Z tohoto důvodu Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za Krajský soud v Ostravě se vyjádřil předseda senátu 8 Co JUDr. Čestmír Matěj. Uvedl, že ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou a že při rozhodování nebylo porušeno žádné pravidlo vyplývající z občanského soudního řádu. Co se týká věci samé, jednalo se podle jeho vyjádření pouze o posouzení možné aplikace § 150 občanského soudního řádu, přičemž z tohoto hlediska se s věcí odvolací soud vypořádal. Proto pouze odkázal na podrobné odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Vyjádření Krajského soudu v Ostravě nepřineslo ve věci nic nového, a proto nebylo poskytováno k replice stěžovatelce.
Ústavní soud rozhodoval v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a oba účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.
V projednávané věci byl napaden postup odvolacího soudu, který rozhodl o změně rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o náhradu nákladů řízení, a nově neaplikoval § 150 občanského soudního řádu.
Ústavní soud především uvádí, že ve své konstantní judikatuře zastává názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. mimo jiné nález ve věci
sp. zn. I. ÚS 653/03
ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)]. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. V nálezu
sp. zn. III. ÚS 727/2000
ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145) pak Ústavní soud uvedl, že podle § 150 občanského soudního řádu soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti.
V nálezu
sp. zn. II. ÚS 828/06
ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309; dostupném též na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud dále precizoval svůj náhled na procesní podmínky aplikace § 150 občanského soudního řádu. Podle tohoto nálezu je součástí práva na spravedlivý proces vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 občanského soudního řádu, a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.
Shora uvedené závěry, zejména ty vyslovené v nálezu
sp. zn. II. ÚS 828/06
, plně dopadají i na nyní projednávanou věc a Ústavní soud nemá důvodu se od nich odchylovat.
Ačkoli z § 210 odst. 1 občanského soudního řádu vyplývá, že soud není povinen doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, neznamená to, že tak nemůže učinit na základě úvahy o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Za jistých situací naopak podle judikatury Ústavního soudu [viz např. nález
sp. zn. IV. ÚS 310/05
ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443), dostupný též na http://nalus.usoud.cz] povinnost obecných soudů doručovat opisy odvolání směřující i proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení existuje, a to např. jako tomu je v projednávaném případě, pokud dosavadní vývoj sporu v první instanci naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí. Doručením stejnopisu odvolání protistraně se jí má v takových případech umožnit, aby mohla, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své skutkové a právní protiargumenty. V projednávaném případě tak stěžovatelka o své právo předložit své protiargumenty k podanému odvolání, tedy vyjádřit se k existenci okolností hodných zvláštního zřetele, které by měly za následek rozhodnutí soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované, a přednést případně další argumenty než ty, které uvedla ve zpětvzetí žaloby, a též o právo reagovat na argumenty žalované vznesené v odvolání přišla. Odvolací soud, aniž by rozhodnutí o záměru neaplikovat § 150 občanského soudního řádu nějak avizoval stěžovatelce, rozhodl tak, že žalované na rozdíl od soudu prvního stupně přiznal náhradu nákladů řízení. Dle náhledu Ústavního soudu tímto postupem porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Věcný přezkum námitek stěžovatelky ani závěrů odvolacího soudu, kterými je v záhlaví citované rozhodnutí odůvodněno, není účelem řízení o této ústavní stížnosti. Proto se Ústavní soud k věcné opodstatněnosti aplikace § 150 občanského soudního řádu v projednávaném případě nevyjadřuje a ponechává vše na úvaze odvolacího soudu, který účastníkům vytvoří prostor k vyjádření jejich argumentů k aplikaci § 150 občanského soudního řádu a jeho rozsahu. Ústavní soud však předpokládá, že bude vzato v potaz též usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 263/2008-68 ze dne 9. prosince 2008, vydané v řízení mezi týmiž účastníky na základě naprosto totožného skutkového stavu, neboť je zcela pochopitelné taktéž shora stěžovatelkou uvedené očekávání konzistentního rozhodování obecných soudů.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti vyhovět a v záhlaví citované rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.