Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti D. H., zastoupené JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 2, Ječná 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2013 č. j. 26 Co 651/2012-1425 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. ledna 2012 č. j. 11 Nc 147/2008-926, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. března 2013, se stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na ochranu rodičovské výchovy a péče garantované čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a dále základní právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl.
36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 11 Nc 147/2008 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že je vedeno rozsáhlé řízení ve věci péče o nezletilé děti stěžovatelky. Okresní soud Praha-západ dne 20. ledna 2012 pod č. j. 11 Nc 147/2008-926 uložil stěžovatelce pokutu ve výši 15 000,- Kč za neuskutečněné styky otce s nezletilými.
Stěžovatelka podala proti usnesení soudu prvního stupně odvolání, které Krajský soud v Praze, spolu s podaným odvoláním otce nezletilých přezkoumal a dovodil, že odvolání žádného z rodičů není důvodné. Krajský soud je toho názoru, že soud prvního stupně dostatečným způsobem odůvodnil své skutkové i právní závěry, které ho vedly k rozhodnutí o uložení pokuty stěžovatelce podle § 273 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas s napadenými rozhodnutími, neboť podle jejího názoru v rozhodnutí soudu prvního stupně zcela chybí zdůvodnění k výši uložené pokuty, odvolací soud se pak nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami, ani se nezabýval stěžovatelkou navrženými důkazy a návrhy stěžovatelky na vyloučení rozhodující soudkyně.
Stěžovatelka rovněž namítala, že soud prvního stupně nerozhodl v přiměřené lhůtě a v přiměřené lhůtě nepředložil věc odvolacímu soudu. Stěžovatelka má za to, že v řízení nebyly provedeny vůbec žádné důkazy. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/08 a v souvislosti s poukazem na průtahy v řízení na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Bergmann proti České republice ze dne 27. října 2011, stížnost č. 8857/08 a Proděkalová (správně Prodělalová) proti České republice ze dne 20.
prosince 2011, stížnost č. 40094/08. Ústavní soud opakovaně ve své dosavadní judikatuře výslovně zdůraznil, že při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu, přičemž stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti výslovně navrhovala zrušit toliko rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2013 č. j. 26 Co 651/2012-1425. S ohledem na argumentaci uplatněnou stěžovatelkou v ústavní stížnosti však rozhodl ve prospěch stěžovatelky a přezkoumal ústavní stížnost nejen v rozsahu vymezeném v petitu ústavní stížnosti, tj. ve vztahu k citovanému usnesení Krajského soudu v Praze, nýbrž i ve vztahu k usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20.
ledna 2012 č. j. 11 Nc 147/2008-926, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek.
Ústavní soud konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.
Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02
(N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva.
Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou.
Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí. Rozumnou oporu pak nemá ani představa stěžovatelky, že by výkladem rozhodného práva mohlo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Úmluva o právech dítěte v čl. 3 odst.
1 stanoví, že "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte". V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl.
3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II.
ÚS 554/04
(N 106/37 SbNU 397)]. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09
(N 32/56 SbNU 363)]. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení ze dne 15. září 2005 sp. zn. III. ÚS 464/04 in http://nalus.usoud.cz); současně nelze přehlédnout, že je povinností soudu respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž mají oba rodiče společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Opačný postup je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces podle čl.
36 Listiny a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě, do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i do práva dítěte a rodiče na navázání a udržování vzájemného pravidelného styku dle čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi (uveřejněné pod č. 91/2005 Sb. m. s.). Právem dítěte proto je i právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, pokud jsou v zájmu dítěte (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte, čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi); podmínka zájmu dítěte (resp. nejlepšího zájmu dítěte) je pak podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva hlediskem stěžejním při hodnocení povinnosti státních orgánů použít všech vhodných forem donucovacích prostředků za účelem navázání (a udržení) styku mezi rodičem a dítětem (srov. výše cit. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25.
ledna 2000 Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku, č. 31679/96). Není důvod pochybovat, že obecné soudy z těchto principů vycházely.
K poukazu stěžovatelky na průtahy v řízení Ústavní soud, konstatuje, že před podáním ústavní stížnosti je nezbytné vyčerpat všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V případě tvrzených průtahů v řízení je to postup podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení.
Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dne 1. února 2012 pouze v souvislosti s řízením o jejím návrhu na přikázání věci (řízení o poměrech nezletilých synů) Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (č. listu 961). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nedoložila, že by návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve vztahu k napadeným usnesením podala, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby zkoumal, zda v právě posuzované věci k průtahům v řízení skutečně dochází.
K námitce stěžovatelky, že odvolací soud se nezabýval návrhy stěžovatelky na vyloučení rozhodující soudkyně, Ústavní soud ze soudního spisu ověřil, že tuto námitku stěžovatelka v podaném odvolání (č. listu 965 - 973 a 978 - 979) nevznesla. O námitce podjatosti JUDr. J. H. rozhodl Krajský soud v Praze v usneseních ze dne 11. února 2009 č. j. 26 Nc 73/2009-172 a ze dne 14. září 2011 č. j. 26 Nc 599/2011-708 tak, že soudkyně JUDr. J. H. není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 11 Nc 147/2008.
Podáním ze dne 7. října 2011 (č. listu 767, 799) vznesla stěžovatelka třetí návrh na vyloučení soudkyně JUDr. J. H. a dne 18. října 2011 (č. listu 812) podala čtvrtou námitku podjatosti této soudkyně. V souvislosti s podáním odvolání do usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. ledna 2012 č. j. 11 NC 147/2008 č. listu 930 a 933 pak stěžovatelka doplnila námitku podjatosti soudce ze dne 18. října 2011 (srov. č. listu 941 - 944, 974 - 977, 1014 - 1015). Ve sdělení ze dne 20. prosince 2011 sp. zn. 26 Co 445/2011 (č. listu 823a), adresovanému Okresnímu soudu Praha-západ, Krajský soud v Praze uvedl, že: "Pokud jde o návrhy matky na vyloučení soudkyně JUDr.
J. H. ze dne 9. září 2011 (č. listu 799), ze dne 7. října 2011 (č. listu 767) a ze dne 18. října 2011 (č. listu 812), ve všech matka uplatňuje shodné námitky, o nichž již bylo nadřízeným soudem rozhodnuto (usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 26 Nc 599/2011-708 ze dne 14. září 2011), když jako důvod vyloučení uvádí procesní postup soudkyně ve věci. S ohledem na ustanovení § 14 odst. 4 a § 15b odst. 3 o. s. ř. není již třeba o těchto námitkách rozhodovat a je na soudu I. stupně, aby ve věci nadále postupoval bez ohledu na tyto uplatněné návrhy na vyloučení i případné další návrhy shodného obsahu".
U č. listu 1048 je pak založena plná moc ze dne 27.
února 2012, kterou právní zástupkyně stěžovatelky pověřuje koncipientku Mgr. P. B. k nahlédnutí do spisu a pořízení si kopií. Z uvedeného lze dovodit, že výše uvedené sdělení Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2011 je stěžovatelce známo. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Uvedené závěry nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, na která stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, neboť právní závěry v nich vyjádřené na nyní posuzovanou věc přímo nedopadají. Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 15. července 2013
Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu