Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti O.P., zastoupeného JUDr. F.H., proti rozsudku Krajského soudu České Budějovice - pobočka v Táboře ze dne 10. 10. 2000, č.j. 15 Co 489/2000-248 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 8. 3. 2000, č.j. 4 C 65/94-222, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu České Budějovice - pobočka v Táboře ze dne 10. 10. 2000, č.j. 15 Co 489/2000-248 a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 8. 3. 2000, č.j. 4 C 65/94-222, jimiž bylo mj. pravomocně zrušeno podílové spoluvlastnictví ke specifikovaným nemovitostem v k.ú. T.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina") tím, že při vypořádání majetkových vztahů nebylo přihlédnuto k jeho návrhu na započtení jím vynaložených nákladů na údržbu a opravy části nemovitosti přikázané mu do výlučného vlastnictví, a návrhu na vyjádření znehodnocení části nemovitosti přikázané žalobci do jeho výlučného vlastnictví.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. vyjádřil přesvědčení, že při rozhodování v dané věci bylo postupováno plně v souladu s procesními předpisy, při respektování všech procesních práv účastníků. Čl. 4 odst. 4 Listiny patří mezi obecná ustanovení a ústavní stížnost dále bez jakéhokoliv bližšího vymezení poukazuje na porušení práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, což neumožňuje vyjádřit se konkrétněji k namítanému zásahu do ústavních práv. Ústavní stížnost je tak založena pouze na výhradách proti postupu obecných soudů ve věci a jejímu posouzení, což je ústavním pořádkem svěřeno soudům obecným. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, resp. jako nedůvodná zamítnuta, a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 4 C 65/94, a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k závěru, že byla podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy (§ 75 odst. 1 zákona). V daném případě byl napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích stěžovateli (jeho právnímu zástupci) doručen dne 6. 12. 2000, ústavní stížnost pak byla podána k poštovní přepravě dne 12. 2. 2001, tj. 68 dní po doručení. Je tedy mylné tvrzení obsažené v textu ústavní stížnosti, že tato je podávána v zachované lhůtě.
Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. § 72 odst. 2 zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182,1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 11. 5. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj