Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů nezletilé B. P., zastoupené zákonnou zástupkyní A. Ř., a M. P., právně zastoupených Mgr. Janem Heldesem, advokátem, sídlem Husovo náměstí 20, Polná, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 17. ledna 2024 č. j. 72 Co 163/2023-198, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníka řízení, a J. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud"). Stěžovatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelé podali u soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy návrh na zahájení exekučního řízení na majetek vedlejšího účastníka (otce stěžovatelů) pro vymožení výživného za dobu od prosince 2018 do prosince 2019 a pro běžné výživné od února 2020. Postupně byla exekuce zastavována. Nejdříve soudním exekutorem co do částek představující výživné za měsíce prosinec 2019, leden a únor 2020, poté usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") i co do běžného výživného od března 2020. Následně soudní exekutor usnesením ze dne 29. 4. 2022 č. j. 203 Ex 00291/20-84 zastavil exekuci zcela (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce. Ve výroku II. o náhradě nákladů řízení bylo však rozhodnutí krajským soudem zrušeno a věc vrácena k novému rozhodnutí.
3. Okresní soud následně usnesením ze dne 27. 7. 2023 č. j. 16 EXE 60/2020-176 usnesení soudního exekutora ve výroku II. potvrdil. Dospěl k závěru, že nelze říci, že by exekuční návrh byl šikanující. Teprve v průběhu exekučního řízení vedlejší účastník prokázal, že v části vymezeného období rodiče obnovili manželské soužití, v důsledku čehož se vykonávané rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí stalo neúčinným. Obnovení manželského a rodinného soužití bylo rozhodnutím rodičů a toho času nezletilí stěžovatelé na tomto důvodu, pro který byla exekuce zastavena, nenesou sebemenší vinu.
4. Krajský soud napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že stěžovatelům uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Důvodem pro zastavení exekuce bylo, že exekuční titul pozbyl účinnosti. Protože se tak stalo v době před zahájením exekučního řízení, byl exekuční návrh nedůvodný od samotného počátku. Skutečnost, že tak neučinili sami, ale prostřednictvím své matky, která je v úvodní fázi exekučního řízení zastupovala, není pro posouzení zavinění zastavení exekuce významná.
Krajský soud neshledal, že by v posuzované věci byly dány okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Na věci nic nemění ani nález ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. I ÚS 613/18 (N 146/95 SbNU 268), který vycházel z jiných skutkových okolností, kdy povinný otec zavinil nařízení exekuce i nutnost vedení řízení o její zastavení. Nález byl navíc vysloven předtím, než vešel v účinnost § 899a zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V důsledku nové úpravy pak v posuzované věci není bez dalšího skutečností zvláštního zřetele hodnou to, že stěžovatelé jsou (resp. v době podání nedůvodného exekučního návrhu oba byli) nezletilí, zjevně bez vlastních příjmů, a že nedůvodný exekuční návrh nepodali sami, ale prostřednictvím své matky.
5. Stěžovatelé se neztotožňují s napadeným usnesením, neboť podání exekučního návrhu nebylo bezúčelné. Sám exekuční soud potvrdil, že vedlejší účastník platil výživné opožděně. Stěžovatelé nebyli zcela procesně neúspěšní. Z rozhodnutí soudu pouze nevyplynul závěr, že povinný musí zaplatit úroky z prodlení. Prodlení s platbami bylo sice krátké, ale existovalo a bylo opakované. Exekuční návrh byl podán na základě pravomocného a vykonatelného titulu, přičemž teprve v průběhu exekučního řízení povinný prokázal, že v části vymezeného období obnovili rodiče nezletilých dětí rodinné a manželské soužití, v důsledku čehož se stalo rozhodnutí neúčinným. Obnovení soužití bylo vůlí rodičů a nemůže jim tedy být toto rozhodnutí rodičů k tíži, což je v souladu s nálezem ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 613/18 (N 146/95 SbNU 268).
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 listiny) a tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
8. Ústavní stížnost je podána proti rozhodnutí, kterým krajský soud rozhodl o nákladech řízení. Ke sporům o náklady řízení se Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity znamenající porušení základních práv a svobod. Ústavněprávní dimenze může nabýt až v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících řízení nebo zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován [např. nálezy ze dne 2. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 277/18
(N 119/90 SbNU 25), bod 11., ze dne 16. 11. 2011 III. ÚS 1203/11 (N 117/61 SbNU 711), nebo ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07
(N 81/49 SbNU 177)].
9. Výše uvedené kvalifikované pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Závěry krajského soudu jsou dostatečně odůvodněné. Z napadeného rozhodnutí a ostatně ani z ústavní stížnosti ani částečný procesní úspěch stěžovatelů nevyplývá. Exekuční řízení není řízením o uložení povinnosti zaplatit úroky z prodlení. Ani pokud by tvrzení stěžovatelů o vzniku povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit úroky z prodlení bylo pravdivé, není touto samotnou okolností dotčen závěr o jejich procesním neúspěchu. Případná prodlení vedlejšího účastníka s jednotlivými platbami nic nemění na (ne)důvodnosti exekučního návrhu, byl-li podán v době, kdy již byla vyživovací povinnost splněna. Opak z napadeného rozhodnutí a ani z ústavní stížnosti nevyplývá.
10. Ani námitka stěžovatelů, podle které jim nelze přičítat k tíži obnovení soužití jejich rodičů, ústavněprávní relevance nenabývá. Lze přitom odkázat na závěr krajského soudu, který dovodil, že takové rozhodnutí rodičů jim nelze klást k tíži, přesto to byli právě stěžovatelé, kdo nedůvodný exekuční návrh podal v době, kdy již dřívější exekuční titul pozbyl účinků (srov. bod 11. napadeného usnesení). Stejně tak se krajský soud dostatečně vypořádal i s možností aplikace § 150 občanského soudního řádu, kdy s odkazem na úpravu v občanském zákoníku neshledal pro využití moderačního oprávnění důvod. Z těchto důvodů není případný ani odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 613/18
.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu