Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti výrokům I., II. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 101 Co 274/2023-1712, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) A. B. a nezletilých 2) J. S. a 3) K. S., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud v Příbrami ("okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 0 P 102/2020-1517, zamítl návrhy stěžovatele na výkon rozhodnutí uložením pokut matce (výrok I.) a zamítl návrh matky na změnu péče o nezletilé dcery (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že od posledního rozhodnutí [srov. rozsudek okresního soudu ze dne 30. 9. 2019, č. j. 14 Nc 6013/2019-267, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ("krajský soud") ze dne ze dne 15. 7. 2020, č. j. 101 Co 69/2020-715] nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala jeho změnu.
2. K odvolání obou rodičů ve věci rozhodoval krajský soud, který napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku II. tak, že nezletilé se svěřují do péče matky. Současně stanovil, že s účinností od právní moci tohoto rozsudku je stěžovatel povinen platit na výživu nezletilé J. částku 13 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé K. částku 11 500 Kč měsíčně. Výživné je splatné k rukám matky do 15. dne v měsíci. Krajský soud též upravil harmonogram styku nezletilých se stěžovatelem, a to v režimu běžném i v režimu prázdninovém. Matce přitom stanovil povinnost připravit nezletilé na styk s otcem a určil místo předávání nezletilých (výrok I.). Krajský soud takto změnil předchozí úpravu péče (výrok II.) a potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu (výrok III.).
3. Stěžovatel s těmito závěry krajského soudu nesouhlasí a dovolává se porušení svých základních práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Především namítá, že v nyní posuzovaném případě nebyly dány důvody pro zrušení předchozího režimu střídavé péče, a tedy pro svěření nezletilých do péče matky a zakotvení - z jeho pohledu - silně restriktivní úpravy styku s nezletilými. Rozhodnutí krajského soudu považuje za nedostatečně odůvodněné a nezohledňující podstatné skutkové okolnosti (zejména dle jeho názoru dlouhodobé nerespektování předchozího režimu péče o nezletilé).
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé či stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
7. Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud nehodnotí úpravu péče zvolenou krajským soudem jako extrémní či jinak negativně zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele. Krajský soud totiž přesvědčivě vyložil důvody, které jej vedly k závěru, že nastavení právě takovéhoto režimu bude v současnosti nejlépe odpovídat aktuálním potřebám a zájmům nezletilých. Ústavní soud nepovažuje za účelné tyto důvody (zejména přání nezletilých) znovu opakovat a pro stručnost pouze odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku krajského soudu (srov. např. bod 100).
Krajský soud též zdůvodnil, proč v daném případě obdobně jako okresní soud nepovažoval za žádoucí uložit matce pokutu za nepředání nezletilých do (střídavé) péče stěžovatele (srov. tamtéž, bod 70) a vysvětlil, proč neponechal styk nezletilých s otcem bez úpravy. Ve vztahu k posledně uvedenému aspektu zdůraznil, že vzhledem ke konfliktní rodinné situaci je nutno zajistit prostor pro setkávání nezletilých se stěžovatelem, a to mj. též prostřednictvím rodinné terapie (srov. tamtéž, bod 102).
8. Lze shrnout, že takto odůvodněné závěry nehodlá - a vzhledem ke svému shora popsanému postavení orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže - Ústavní soud přehodnocovat, neboť na nich nespatřuje nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Krajským soudem přijaté řešení, které nyní zdejší soud aprobuje, by současně nemělo být vnímáno jako "vítězství" matky či "prohra" otce. I v nyní posuzovaném případě totiž lze vyslovit apel adresovaný oběma rodičům, aby mysleli především a právě na blaho svých dětí, které jejich konfliktem prokazatelně a dlouhodobě trpí (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019, bod 28; veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu