Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci navrhovatele pana K. S., právně zastoupeného advokátem JUDr. Miroslavem Novotným, Husinecká 3, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007 sp. zn. 30 Co 352/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 10 C 102/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 dospěl k závěru, že postupníkům restituční tečka zůstala a že tedy na právo stěžovatele dopadá prekluzivní lhůta daná čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. Lhůta pro převod pozemku byla prekludovaná dnem 31. 12. 2005. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že upřesnil argumentaci nalézacího soudu v tom smyslu, že lhůta uvedená ustanoveními § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a v čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. nemá povahu prekluzivní lhůty, tedy její trvání a uplynutí je neodvislé na skutečnosti, zda právo bylo u soudu uplatněno či nikoliv. Dle názoru odvolacího soudu se jedná o zánik práva uplynutím doby, na kterou bylo omezeno zákonem, nikoliv o prekluzi práva podle ustanovení § 583 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.z.").
Dle náhledu stěžovatele bylo předmětem sporu především to, zda oprávněná osoba v režimu zákona o půdě má právo požadovat po žalovaném vydání konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu, a to mimo jiné i s přihlédnutím k faktu, že k nalézání vhodných náhradních pozemků vyzval oprávněné osoby i statutární orgán žalovaného a žalovaný realizoval zcela nepřijatelnou a nedostatečnou nabídku náhradních pozemků. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že své právo uplatnil v prekluzivní době do 31. 12.
2005. Je tedy nepochybné, že v daném případě právní vztah i právní nárok stěžovatele vznikl před účinností novelizovaného zákona o půdě, kdy realizace nabídky náhradních pozemků a restrikce jejich poskytování na pouhou zcela nevyhovující veřejnou nabídku žalovaného, neměla jakoukoli oporu v zákonu o půdě. Nepřípustná retroaktivita je v rozporu s postuláty demokratického právního státu. Stěžovatel se musel domáhat vydání náhradních pozemků jím vyhledaných, neboť žalovaný své povinnosti ze zákona řádně neplnil a vůči stěžovateli se ocitl v pozici dlužníka.
Stěžovatel odkázal na související nálezy Ústavního soudu, dle nichž má Pozemkový fond zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Současně musí Pozemkový fond postupovat transparentně a vyloučit libovůli, která by znemožnila naplnit legitimní očekávání oprávněných osob.
Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova polemika s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 226, str. 389, vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.), v níž dovozuje, že v návaznosti na tento nález, o nějž byla napadená rozhodnutí obecných soudů opřena, došlo k porušení jeho základních práv, specifikovaných v ústavní stížnosti. Uvedeným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb., a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, a k jejich dědicům.
Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se tak předmětné zrušení uvedených ustanovení týkalo pouze původních oprávněných osob a jejich dědiců. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále platí lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek stanovená v ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě a v čl.
VI. zákona č. 253/2003 Sb. Shora uvedeným nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 a v něm učiněnými závěry pléna je čtvrtý senát Ústavního soudu vázán (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy) a nebyl jím shledán důvod se od něj odchýlit ani na základě stěžovatelovy argumentace. Ústavní soud se proto při posuzování ústavní stížnosti na jeho odůvodnění v plném rozsahu odvolává a pro úplnost uvádí z tohoto odůvodnění rozhodující argumentaci vztahující se k posouzení právního postavení původních restituentů a osob, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.
Základní otázkou, kterou nutno v této souvislosti zodpovědět je, dopadají-li derogační důvody vypovídající ve prospěch zrušení ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a ustanovení čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. nejen na oprávněné osoby dle § 11 odst. 2 zákona o půdě, nýbrž i na postupníky. Jinými slovy řečeno, je-li důvodné protiústavnost kontextuálního deficitu zákonných lhůt zakotvených v uvedených ustanoveních, spočívající v absenci efektivního procesního prostředku k ochraně práva, vztáhnout jak na oprávněné osoby dle § 11 odst. 2 zákona o půdě, tak i postupníky, anebo tomu tak není.
Ustálená praxe obecných soudů ve srovnatelné souvislosti [a to při posuzování důvodů osvobození od daně z příjmů dle § 4 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v případě příjmů z prodeje vydaných nemovitostí], odlišuje práva původních restituentů a postupníků. Uvedená judikatura obecných soudů byla následně potvrzena Ústavním soudem (usnesení sp. zn. I. ÚS 406/2000 , sp. zn. IV. ÚS 439/04 ). Ústavní soud přitom zdůraznil, že dané odlišení je odůvodněno tím, že "z koncepce ust.
§ 4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů vyplývá zřejmý úmysl zákonodárce přiznat osvobození od daně osobám dříve postiženým, jimž byl majetek navrácen, a nikoli osobám dalším; za nemovitosti vydávané podle zvláštního předpisu, tak jak má na mysli citované ustanovení, je nutno považovat nemovitosti vydávané oprávněným osobám na základě právních skutečností stanovených za účelem odstranění způsobených majetkových křivd, a nikoli nemovitosti vydané z jiného, již odvozeného titulu" (usnesení sp. zn. IV.
ÚS 439/04 ).
Smyslem a účelem právní konstrukce, dle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje v § 488 - 852 o. z., a tudíž je lze postoupit na základě § 524 o. z., bylo rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky. Platí proto i v této souvislosti stejná úvaha, jakou byly vedeny obecné soudy při posuzování důvodů osvobození od daně z příjmu dle § 4 odst. 1 písm. g) zákona o dani z příjmu.
Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku dle § 11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování ústavnosti § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (čl.
1 odst. 1 Ústavy), případně v rozhodovaném kontextu rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Vzhledem k výše uvedenému postupovaly obecné soudy ústavně konformně, když při rozhodování žaloby stěžovatele o vydání náhradních pozemků respektovaly shora uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem tvrzená základní práva a proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. března 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu