Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Kutheila, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2018 č. j. 5 As 315/2017-31, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a za účasti 1. Městského soudu v Praze a 2. hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení ustanovení § 106 odst. 2, první alinea, zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (který nesprávně označil jako zákon č. 150/2004 Sb.), a to z důvodu tvrzené protiústavnosti.
Dne 30. 10. 2017 rozsudkem č. j. 6 A 105/2017-42 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") zamítl návrh žalobce na zrušení opatření obecné povahy hlavního města Prahy (dále jen "žalovaný") č. 38/2014 schváleného usnesením zastupitelstva žalovaného dne 27. 3. 2014 v části Z 1415/07 - vymezení veřejně prospěšné stavby VPS 79/TY/40 a VPS 79/TY/31 - vyhlášení retenční nádrže a dešťové usazovací nádrže, jako veřejně prospěné stavby.
Dne 11. 1. 2018 usnesením č. j. 5 As 315/2017-31 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 30. 10. 2017 č. j. 6 A 105/2017-42 odmítl. V odůvodnění kasační soud konstatoval, že kasační stížnost nebyla podána ve lhůtě dle § 106 odst. 2 s. ř. s. Z potvrzení o dodání a doručení do datové schránky, nacházejícího se ve spise správního soudu, je podle kasačního soudu zřejmé, že napadený rozsudek správního soudu byl stěžovateli doručen v úterý dne 31.
10. 2017; dvoutýdenní lhůta k podání kasační stížnosti skončila uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek uvedené lhůty, tedy v úterý dne 14. 11. 2017. Kasační stížnost však byla kasačnímu soudu doručena e-mailem se zaručeným elektronickým podpisem zástupce žalobce až dne 15. 11. 2017. Kasační soud poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017 č. j. 9 As 116/2017-15, ze dne 14. 9. 2017 č. j. 1 As 299/2017-16 a na usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
6. 2016 sp. zn. I. ÚS 1903/16
.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem obecných soudů byl zkrácen na svých základních právech, zejména na právu na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na právu vlastnit majetek dle čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 odst. 1 Listiny, a že v jeho případě došlo ke zjevnému denegatio iustitiae.
Stěžovatel uvedl, že "14 či 15 den po doručení" podal proti rozsudku správního soudu ze dne 30. 10. 2017 č. j. 6 A 105/2017-42 "blanketní kasační stížnost, kterou ve stanovené měsíční lhůtě dne 27. 12. 2017 řádně doplnil." Časový okamžik odeslání svého podání e-mailem se zaručeným elektronickým podpisem zástupce stěžovatele neuvedl.
Stěžovatel poukázal na § 106 odst. 2 s. ř. s., na zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/19/ES, a uvedl, že kasační soud se nezabýval skutkovou otázkou, kdy byl e-mail s kasační stížností stěžovatelem odeslán. Tímto postupem prý došlo k diskriminaci stěžovatele oproti účastníkům řízení, kteří užívají služeb poštovní licence; stěžovatel dále polemizoval s platnou zákonnou úpravou procesních lhůt pro podání.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu ke kasačnímu soudu za účelem přezkoumání kasačních námitek proti rozsudku správního soudu ze dne 30. 10. 2017 č. j. 6 A 105/2017-42.
Stěžovatel se dovolával práva na spravedlivý proces a soudní ochranu a fakticky tvrdil, že aplikací dle jeho názoru protiústavního ustanovení § 106 odst. 2 s. ř. s., o lhůtě pro podání kasační stížnosti, byl zbaven možnosti přezkoumat zákonnost rozsudku napadeného kasační stížností. V rovině zákonné lze konstatovat, že stěžovatel nesouhlasil s posouzením podmínek projednatelnosti jeho kasační stížnosti kasačním soudem z hlediska včasnosti podání kasační stížnosti a nesouhlasil ani s aplikovanou zákonnou úpravou.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou uplatnění řádných i mimořádných opravných prostředků) není absolutní, ale může být, a zpravidla též - jako v případě stěžovatele - i bývá předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
V posuzované věci kasační soud kasační stížnost stěžovatele odmítl podle § 46 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 120 s. ř. s. jako návrh podaný opožděně. S těmito důvody stěžovatel nesouhlasil a tvrdil, že aplikované ustanovení § 106 odst. 2 s. ř. s. je protiústavní.
Ústavní soud je toho názoru, že zákonná úprava lhůty pro podání kasační stížnosti obsažená v § 106 s. ř. s. odst. 1 sleduje legitimní cíl zajištění právní jistoty, a neshledává jakýkoliv důvod k jeho zrušení pro údajnou protiústavnost.
Stěžovatel měl dostatečný časový prostor své právo na kasační přezkum rozsudku správního soudu uplatnit, a pokud kasační stížnost podal opožděně, nelze dospět k jinému závěru, než že se tohoto práva zbavil sám vlastní nečinností, a nikoliv proto, že by ustanovení § 106 s. ř. s. bylo protiústavní. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 1903/16
(dostupný na http://nalus.usoud.cz), ve kterém v bodu 12 je uvedeno, že "Účastníci řízení mají k dispozici několik způsobů, jakými mohou své podání soudu zaslat (datová schránka, držitel poštovní licence aj.). Každý z těchto způsobů má své přednosti a nevýhody z hlediska rychlosti, dostupnosti či spolehlivosti. Pokud si účastníci řízení vyberou služby soukromé osoby, jejichž kvalita není nijak právem upravena (typicky provozovatele tzv. freemailu), měli by sami nést následky případných vad v doručování tímto způsobem. Nejde totiž o nedostatky v organizaci soudu či poruchu ve státem provozovaném systému, jako je například ztráta faxového podání, nesprávné nastavení přístrojů, nedostupnost systému datových schránek apod. ..."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadeném rozhodnutí ani ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti nasvědčující porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu, ani dalších v ústavní stížnosti tvrzených základních práv.
Spolu s ústavní stížností byl odmítnut i návrh na zrušení ustanovení § 106 odst. 2 věty první zákona č. 250/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, neboť jako akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a), a návrh s ní spojený podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b), z důvodu uvedeného v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu