Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele I. M., t. č. Věznice Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, sídlem Malé náměstí 125/16, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 147/2024 ze dne 22. února 2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby a pro zločin porušení práv k ochranné známce. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ("obvodní soud") sp. zn. 43 Nt 2515/2023 ze dne 14. července 2023 byl vzat do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu. Usnesením obvodního soudu sp. zn. 43 Nt 736/2023 ze dne 23. ledna 2024 bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel na základě stejného vazebního důvodu ponechává ve vazbě, zamítá se jeho žádost o propuštění na svobodu a vazba se nenahrazuje žádným z opatření, které stěžovatel navrhoval.
3. Proti posledně uvedenému usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným usnesením zamítl. Městský soud o stěžovatelově vazbě rozhodoval poněkolikáté, naposledy před napadeným rozhodnutím usnesením sp. zn. 61 To 816/2023 ze dne 16. listopadu 2023.
4. Stěžovatel poukazuje na to, že městský soud v rámci předběžného projednání obžaloby rozhodl usnesením sp. zn. 74 T 2/2024 ze dne 21. března 2024 o předložení věci Vrchnímu soudu v Praze ("vrchní soud") k rozhodnutí o příslušnosti, neboť měl za to, že není příslušný k projednání a rozhodnutí věci. Stěžovatel s tímto závěrem městského soudu souhlasí a dovozuje z něj, že městský soud nebyl příslušný k rozhodování o jeho stížnostech proti vazebním usnesením obvodního soudu. Namítá, že napadené usnesení není dostatečně odůvodněno, že se městský soud nevypořádal s jeho argumentací a nezohlednil doktrínu zesílených důvodů. Zdůrazňuje, že městský soud evidentně opsal celé pasáže ze svého předchozího usnesení ze dne 16. listopadu 2023 a nereflektoval novou argumentaci. Tvrdí, že se senát městského soudu jeho stížností zabýval jen formálně, o čemž má svědčit především to, že neveřejné zasedání trvalo pouhých deset minut.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky ("Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
6. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález
sp. zn. Pl. ÚS 6/10
ze dne 20. dubna 2010 (N 89/57 SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených však je Ústavní soud z důvodu respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, anebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
7. V nyní posuzované věci Ústavní soud po přezkoumání nezjistil žádné ústavněprávní pochybení, které by bylo možno obecným soudům vytknout.
8. V souvislosti s námitkou nepříslušnosti městského soudu k rozhodování o stížnostech stěžovatele proti vazebním rozhodnutím obvodního soudu Ústavní soud nejprve připomíná, že není-li z aplikovaných zákonných kritérií místní příslušnosti orgány činnými v trestním řízení patrná zjevná arbitrárnost či extrémní nesoulad s provedenými důkazy, nemůže Ústavní soud správnost určení místní příslušnosti soudu pro rozhodování v přípravném řízení přezkoumávat [srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 2611/16
ze dne 8. listopadu 2016 a nález
sp. zn. II. ÚS 4051/16
ze dne 31. ledna 2017 (N 21/84 SbNU 257)]. Primárním účelem zákonných kritérií určení příslušnosti soudu k některým rozhodnutím v přípravném řízení vymezených v § 26 trestního řádu je přitom stanovit místní příslušnost takového soudu předvídatelně a jednoznačně, a tím zaručit naplnění kautel práva na zákonného soudce a vyloučit svévoli orgánů činných v trestním řízení při výběru takového soudu [k tomu srov. zejména nález
sp. zn. Pl. ÚS 4/14
ze dne 19. dubna 2016 (N 68/81 SbNU 181)].
9. V posuzované věci bylo v přípravném řízení od počátku činné Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1, přičemž dovozovalo svou místní příslušnost z toho, že na Praze 1 má sídlo Finanční (Celní) úřad pro Středočeský kraj, tedy že na tomto místě vznikl následek stíhané daňové trestné činnosti (srov. body 5 a 30 usnesení městského soudu sp. zn. 74 T 2/2024 ze dne 21. března 2024). Ústavní soud si je vědom toho, že městský soud ve stejném usnesení tento způsob určení místní příslušnosti rozporoval a předložil věc k rozhodnutí o příslušnosti vrchnímu soudu. Nezávisle na tom, jak vrchní soud otázku příslušnosti posoudí, však podle Ústavního soudu nelze v popsaném způsobu dovození příslušnosti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 spatřovat prvky svévole či arbitrárnosti, což konsekventně platí i pro příslušnost obvodního soudu k rozhodování o vazbě stěžovatele v přípravném řízení v souladu s § 26 trestního řádu.
10. Ústavní soud současně zdůrazňuje, že stěžovatel napadá pouze usnesení městského soudu a nikoli jemu předcházející usnesení obvodního soudu. Městský soud ve věci rozhodoval jako soud stížnostní a jeho funkční příslušnost tím pádem byla bez jakýchkoli pochyb založena na základě § 146 odst. 2 písm. d) trestního řádu. Na základě uvedených důvodů proto Ústavní soud uzavírá, že rozhodováním městského soudu o stížnosti stěžovatele proti usnesení obvodního soudu nedošlo k zásahu do jeho práva na zákonného soudce.
11. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele o tom, že městský soud nedostatečně odůvodnil napadené usnesení. Odkazuje jednak na body 8 až 11 napadeného usnesení a jednak na body 16 až 20 usnesení obvodního soudu sp. zn. 43 Nt 736/2023 ze dne 23. ledna 2024, kde jsou přehledně a srozumitelně vylíčeny okolnosti, z nichž obecné soudy dovodily přetrvávající existenci důvodů útěkové vazby ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu a nemožnost nahradit vazbu některým z nabízených opatření.
12. Vytýká-li stěžovatel městskému soudu, že do napadeného usnesení opsal některé pasáže z předchozích usnesení, nespatřuje v tom Ústavní soud vady ústavněprávní úrovně. Městský soud v otázce stěžovatelovy vazby rozhodoval poněkolikáté, naposledy dne 16. listopadu 2023, a jak uvedl, v souvislosti s existencí vazebních důvodů nedošlo k žádným změnám. V převzetí vybraných částí odůvodnění předchozích usnesení Ústavní soud nespatřuje rezignaci městského soudu na povinnost řádného odůvodnění napadeného usnesení, zvláště když ani stěžovatel nepoukazuje na neaktuálnost některé takové části odůvodnění. Naplnění principů spravedlivého procesu nemůže být podmiňováno požadavkem, aby soud v navazujících rozhodnutích obsahově jednu a tutéž záležitost popisoval pokaždé jinými slovy.
13. Svou námitku, že se městský soud v napadeném usnesení nevypořádal s jeho argumentací, stěžovatel blíže nekonkretizoval. Ústavní soud proto jen opakuje, že městský soud napadené rozhodnutí odůvodnil dostatečně a věnoval se všem okolnostem podstatným pro posouzení podmínek a potřeby dalšího trvání vazby stěžovatele. V návaznosti na stěžovatelovo tvrzení, že městský soud nezohlednil tzv. doktrínu zesílených důvodů, musí Ústavní soud nejprve poznamenat, že na tuto doktrínu sám stěžovatel ve své stížnosti proti usnesení obvodního soudu neodkazoval. Z hlediska ústavní konformity napadeného usnesení je přitom podstatné, že důvody útěkové vazby, které městský soud rekapituloval v bodě 10 napadeného usnesení, lze považovat za nadstandardně silné, zejména s ohledem na jejich kumulaci (hrozící citelný trest, již uskutečněné vyhýbání se trestnímu řízení, rodinné a majetkové vazby mimo území České republiky i Evropské unie), takže i po přibližně sedmiměsíčním trvání vazby obstojí i z ústavního hlediska.
14. Jako neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud i stěžovatelovu námitku, že se městský soud jeho stížností zabýval pouze formálně. Stěžovatel to odvíjí zejména od skutečnosti, že neveřejné zasedání, v němž městský soud rozhodoval, trvalo pouze deset minut. Ústavní soud však nesdílí stěžovatelovo přesvědčení, že tato krátká doba trvání neveřejného zasedání je dokladem, že městský soud náležitě neprostudoval trestní spis. Členové senátu se totiž samozřejmě mohou se spisem seznamovat i mimo neveřejné zasedání, nehledě k tomu, že tentýž senát již ve vazební věci stěžovatele předtím rozhodoval, to znamená, že spis částečně již znal. Z hlediska ústavněprávního přezkumu napadeného usnesení je přitom podstatné, že jeho obsah (jak vyplývá již z výše uvedeného) svědčí o náležitém a nikoli jen formálním přístupu městského soudu k rozhodování o stížnosti stěžovatele.
15. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu