Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti ve věci stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 113/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 114/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 115/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.
prosince 2020 sp. zn. 12 To 116/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 117/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 118/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 119/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 120/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 121/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 122/2020, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11.
září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21662, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21668, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21678, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21673, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21671, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21657, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21656, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11.
září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21666, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21664 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21659, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mgr. Matěje Haranta, advokáta, sídlem Klimentská 1246/1, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Z ústavní stížnosti a napadených usnesení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
2. Každým jednotlivým usnesením městský soud rozhodl, v trestní věci stěžovatele a dalších dvou odsouzených stíhaných pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, o návrhu vedlejšího účastníka jako zmocněnce poškozených na přiznání nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů ustanovenému zmocněnci tak, že se vedlejšímu účastníkovi podle § 154 odst. 2 trestního řádu stanoví odměna a náhrada hotových výdajů související s účastí poškozených v trestním řízení.
3. V odůvodnění městský soud uvedl, že podle § 154 odst. 1 trestního řádu byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení uložena, v tomto případě stěžovatel, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce (vedlejší účastník). Z tohoto důvodu jsou odsouzení, včetně stěžovatele, povinni společně a nerozdílně nahradit státu odměnu a náhradu hotových výdajů přiznanou vedlejšímu účastníkovi. Městský soud přezkoumal návrh vedlejšího účastníka, porovnal jednotlivé položky návrhu s obsahem spisu a shledal, že návrh je důvodný a že jednotlivé položky tak, jak byly shledány oprávněnými, odpovídají vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), a proto přiznal vedlejšímu účastníkovi podle § 154 odst. 2 trestního řádu odměnu a náhradu hotových výdajů.
4. Vrchní soud stížnost podanou stěžovatelem proti usnesením městského soudu každým z usnesení, uvedených v záhlaví, podle § 148 odst.1 písm. c) trestního řádu zamítl. Vrchní soud uvedl, že v řízení, které předcházelo vydání napadených usnesení městského soudu neshledal žádná pochybení. Dále vrchní soud konstatoval, že i když usnesením předsedy senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2020 sp. zn. 5 Tdo 1505/2019 došlo k odložení a přerušení výkonu výroku o náhradě škody ve vztahu ke stěžovateli, nejedná se o meritorní rozhodnutí o podaných dovoláních, a protože jsou splněny zákonem předvídané podmínky, nelze jinak než o návrhu vedlejšího účastníka rozhodnout.
5. Vrchní soud dále konstatoval, že napadená usnesení městského soudu vyhovují požadavkům obecně kladeným na usnesení pouze rámcově a přiznal důvodnost mnohým námitkám, stěžovatele, a to zejména co se týče odůvodnění usnesení městského soudu. Podle vrchního soudu není z usnesení městského soudu patrné, jakou částku vedlejší účastník nárokoval, případně chybí odůvodnění odměny. Z tohoto důvodu vrchní soud odůvodnil jednotlivé závěry sám. Dále se vrchní soud věnoval vysvětlování jednotlivých částek a zkoumání jejich důvodnosti, včetně aplikace korektivů plynoucích z advokátního tarifu.
6. Stěžovatel tvrdí, že pravomocnými rozhodnutími obecných soudů v řízení, jejichž byl účastníkem, bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně uvádí, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadaná usnesení jsou nezákonná, nerespektují § 154 trestního řádu a jsou v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. III. ÚS 1255/18 ze dne 3. 11. 2020 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus; viz http://nalus.usoud.cz).
8. Podle stěžovatele vedlejší účastník zastupoval deset osob (poškozených), což by mělo vést k přiměřenému snížení přiznané odměny a náhrady. Stěžovatel je přesvědčen, že přiznaná částka je ve svém úhrnu extrémně nepřiměřená ve srovnání s přiznaným nárokem na náhradu škody. Stěžovatel dále uvádí, že vrchní soud ignoroval jeho námitky, a to jak stran shora citovaného nálezu Ústavního soudu ( sp. zn. III. ÚS 1255/18 ), tak judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatel dále uvádí, že přiznaná částka odporuje požadavkům účelnosti.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není řazen do soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), ani jim není instančně nadřazen. Ústavní soud také nemá pravomoc zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, ledaže by došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody v důsledku porušení objektivního práva. Jako jakýkoli jiný orgán veřejné moci, i Ústavní soud je povinen respektovat limity své pravomoci dané ústavním pořádkem, zákonem o Ústavním soudu, ale také principem dělby moci.
Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, interpretace a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny v prvé řadě obecným soudům, a Ústavní soud má pravomoc do nich zasáhnout jen v extrémních případech, kdy porušení práva představuje zásah do základních práv a svobod osob (stěžovatelů). Ústavní soud není povolán k tomu, aby svá hodnocení skutkového stavu, či svůj výklad práva nadřadil soudům. Nemá pravomoc je nahrazovat, ale je povinen se zaměřit na to, zda jsou závěry obecných soudů podloženy racionálními, bezrozpornými a ucelenými argumenty a zda je veškerý postup soudů souladný s ústavním pořádkem.
11. Ústavní soud k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení přistupuje zdrženlivě (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1266/18 ze dne 9. 5. 2018 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1020/18 ze dne 22. 5. 2018). Ústavní soud není povolán k tomu posuzovat účelnost uplatněných nároků poškozených v trestním řízení, ani přiměřenost takto vzniklých nákladů. Vzhledem k tomu, že použité pojmy mají neurčitý obsah, je pravomoc Ústavního soudu soustředěna na to, zda obecné soudy dostály povinnosti své kroky náležitě obhájit. S narůstající relativní neurčitostí tato povinnost narůstá a čím větší je prostor pro uvážení orgánu autoritativně aplikujícího právo, tím více musí dbát na náležité odůvodnění. S vědomím takového omezení své pravomoci posoudil Ústavní soud i tuto ústavní stížnost napadající usnesení krajského soudu a usnesení vrchního soudu.
12. Při přiznání výše náhrady nákladů se do kolize může dostat ochrana oprávněných zájmů zmocněnce poškozených a stěžovatele. I z toho titulu se v rozhodovací praxi Ústavního soudu připomíná význam „přiměřenosti“ a „účelnosti“ při stanovení náhrady nákladů přibráním zmocněnce, která své opodstatnění získává zejména v případech, ve kterých zmocněnec zastupuje více poškozených. Mezi těmito právy je nutné zvolit takovou cestu, která chrání práva obou stran v co největší míře. Z tohoto důvodu také Ústavní soud posoudil případná snížení výše náhrady odměny zmocněnce a nákladů při využití možností daných advokátním tarifem jako souladná s ochranou základních práv a svobod poškozených a jejich zmocněnců (viz např. usnesení sp. zn. III.
ÚS 3719/19 ze dne 27. 12. 2019, usnesení sp. zn. III. ÚS 1404/18 ze dne 2. 4. 2019, usnesení sp. zn. III. ÚS 3142/18 ze dne 27. 3. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 1020/18 ze dne 22. 5. 2018 nebo shora citované usnesení sp. zn. II. ÚS 1266/18 ), při zachování požadavku řádného odůvodnění takového postupu.
13. Výše danými limity je dán také prostor pro posuzování stížností odsouzených, v nyní posuzovaném případě stěžovatele. Obecné soudy se musí vypořádat s tím, aby tyto náhrady byly přiměřené a směřovaly k účelně vynaloženým nákladům. Tím jsou chráněna i práva poškozených, při zajištění ochrany práv odsouzených.
14. Stěžovatel se odvolává na závěry vyslovené Ústavním soudem ve shora citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1255/18 , který stanovil, jakým způsobem mají obecné soudy aplikovat pravidla stanovená advokátním tarifem při stanovování náhrad. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti pomíjí, že i případné snížení nemůže být založeno na libovůli obecných soudů, ale musí respektovat pravidla stanovená právními předpisy.
15. Přes nedostatky v usnesení městského soudu, které vrchní soud dostatečně srozumitelně popsal, to byl právě vrchní soud, který ve svém rozhodnutí postupoval v souladu s advokátním tarifem i požadavky vyslovenými ve shora citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1255/18
(viz zejména body 21-22 každé z usnesení vrchního soudu). Vrchní soud přistoupil k posouzení snížení nárokovaných částek tak, aby dostál požadavkům přiměřenosti dle citovaného nálezu. Jeho odůvodnění je srozumitelné, jasné a pohybuje se zcela v mezích kladených na soudní rozhodovaní požadavky racionality. Odůvodnění napadených usnesení vrchního soudu je proto v mezích, které na ně ústavní pořádek klade a nedává Ústavnímu soudu prostor k případnému zásahu.
16. Nedostatečnost odůvodnění usnesení městského soudu, na kterou stěžovatel upozorňuje, a kterou shledal i vrchní soud byla odvolacím soudem napravena a tím byla základní práva a svobody stěžovatele dostatečně a efektivně ochráněna.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. září 2021
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu