Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Městské části Praha 5, sídlem nám.
14. října 1381/4, Praha 5, zast. JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem, sídlem Karlovo nám. 15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2013, č.j. 26 Cdo 3974/2013-130, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.6.2013, č.j. 15 Co 36/2013-107, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a korporace Leonarda, spol. s r.o., sídlem Ditrichova ul. 2024/5, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny. K tvrzenému zásahu do práva na spravedlivý proces Ústavní soudu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů, resp. napadenými rozhodnutími, nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelčino právo stěžovatele. Stěžovatelka byla v souladu s obč. soudním řádem vyzvána k vyjádření k žalobě a upozorněna na právní následky spojené s nedodržením stanovené lhůty, bylo proto plně v její dispozici využití adekvátních procesních prostředků. Obecné soudy správně zdůraznily, že aplikovaná ustanovení vycházejí z fikce uznání nároku.
Jde o takovou právní konstrukci, kdy se vytváří uměle právní následky, tj. následky, které nekorespondují objektivní realitě. Účinky fikce nastávají ex lege, nastoupením určených předpokladů a tyto účinky nelze zvrátit, lze pouze namítat absenci stanovených předpokladů. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce se nepodařilo zpochybnit, že by tyto předpoklady v posuzované věci nenastoupily a jejich účinky nemohly být ani vyvráceny následných postupem (pozn. trefně hodnoceným Nejvyšším soudem jako "nesprávný úřední postup") obvodního soudu.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Vedlejší účastnice se žalobou ze dne 2.8.2010 domáhala u obvodního soudu vůči stěžovatelce zaplacení částky 338 719,96 Kč, a to jako zhodnocení nemovitostí, k němuž došlo její činností za dobu trvání podnájmu, a to se souhlasem stěžovatelky. Usnesením ze dne 23.11.2010, č.j. 17 C 429/2010-34, uložil obvodní soud stěžovatelce, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení vyjádřila k žalobě; usnesení obsahovalo i poučení ve smyslu § 114b odst. 5 obč. soudního řádu. Usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 13.12.2010, stěžovatelka se vyjádřila až 13.1.2011 (uznala nárok na úhradu zhodnocení v rozsahu 50 000,- Kč a tím, že nárok vedlejší účastnice by se měl posoudit podle § 667 odst. 1 obč. zákoníku).
Dne 22.7.2011 proběhlo jednání, poté stěžovatelka doplnila svoje tvrzení a označila důkazy (namítla nedostatek pasivní věcné legitimace), ve dnech 7.12.2011 a 18.1.2012 se uskutečnila další jednání (na jednání dne 18.1.2012 poučil právního zástupce stěžovatelky, že námitka nedostatku pasivní legitimace je nedůvodná, neboť nárok vedlejší účastnice se odvíjí od bezdůvodného obohacení). De 11.6.2012 vydal obvodní soud rozsudek pro uznání č.j. 17 C 429/2010-71, kterým uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanou částku a povinnost nahradit náklady řízení, protože dospěl k závěru, že byly splněny podmínky ust.
§ 153a odst. 3 obč. soudního řádu, na čemž nic nemění skutečnost, že soud ve věci zprvu nesprávně postupoval a nařídil ústní jednání, protože při splnění podmínek stanovených v ust. § 153a odst. 3 v návaznosti na § 114b odst. 5 obč. soudního řádu bylo povinností soudu rozsudek pro uznání vydat. K odvolání stěžovatelky rozhodoval městský soud, který rozsudkem ze dne 11.6.2013, č.j. 15 Co 36/2013-107, potvrdil výrok obvodního soudu ve věci samé, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady odvolacího řízení.
V odůvodnění připomenul, že odvolací soud může přezkoumávat rozsudek pro uznání jen ze zákonem stanovených důvodů, kterými jsou v případě, že byl vydán rozsudek pro uznání na základě fikce uznání, podmínky, za nichž dochází k fikci uznání. Po zjištění, že kvalifikovaná výzva k vyjádření byla stěžovatelce řádně doručena spolu s projednatelnou žalobou a žaloba není zjevně bezdůvodná, konstatoval, že soud I. stupně postupovat správně, když uzavřel, že u stěžovatelky nastala fikce uznání závazku. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17.12:2013? Č.j.
26 Cdo 3974/2013-130, odmítl pro nepřípustnost, kdy shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že soud je povinen vydat kdykoliv za řízení, i bez výslovné žádosti žalobce, rozsudek pro uznání, jsou-li naplněny podmínky v příslušných ustanovení obč. soudního řádu (tj. žalovaný se písemně nevyjádří ve stanovené lhůtě ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, což platí též tehdy, jestliže se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává a jestliže ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu).
Připustil, že stěžovatelka mohla mít v důsledku nesprávného úředního postupu soudu I. stupně "legitimní očekávání" dalšího procesního postupu, avšak nelze přehlížet, že žalobkyně (tj. vedlejší účastnice) má, došlo-li k fikci uznání nároku podle ustanovení § 114b odst. 5 obč. soudního řádu, právní "nárok" na to, aby soud rozhodl ve věci samé rozsudkem pro uznání, a že toto její právo nemohlo zaniknout ani uplynutím delšího času, a že by se mohla domáhat jeho vydání příslušnými procesními postupy.
K tomu dodal, že pokud nastala fikce uznání nároku, nelze o prominutí zmeškání stanovené lhůty k vyjádření z povahy věci uvažovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková v.r. předsedkyně senátu