Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Komárka, zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 2. 2017, č. j. 40 Co 41/2017-27, a proti usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, se sídlem Komenského 38, Přerov, ze dne 29. 9. 2016, č. j. 203 Ex 34135/16-10, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, jako účastníka řízení, a Lukáše Komárka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Na základě odvolání stěžovatele proti nákladovým výrokům (II. a III.) usnesení soudního exekutora č. j. 203 Ex 34135/16-10 ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, který napadené rozhodnutí ve výroku II. a III. o nákladech řízení mezi účastníky řízení a o nákladech soudního exekutora potvrdil a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi ve výši 968,- Kč. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud shledal rozhodnutí soudního exekutora v otázce náhrady nákladů mezi účastníky řízení správným, když se ztotožnil s jeho závěrem, že stěžovatel zavinil zastavení exekučního řízení, které bylo zahájeno vedlejším účastníkem důvodně, přičemž neshledal ani důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení dle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
Správným pak bylo shledáno i rozhodnutí o náhradě nákladů soudního exekutora, když stěžovatelem namítané závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 235/11
(toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz), nebylo možno dle odvolacího soudu na danou věc uplatnit.
sp. zn. I. ÚS 3768/14
. Stěžovatel dále tvrdí, že odvolací soud se nezabýval řádně námitkou, že postup vedlejšího účastníka je motivován spíše snahou zatížit stěžovatele dalšími náklady než domoci se svého práva. Je namítáno, že vedlejší účastník podal k vymožení své pohledávky několik duplicitních návrhů, které jsou obsahově podobné (formulářové), přičemž žádný z nich nebyl fakticky realizován, když stěžovatel uhradil pohledávku dobrovolně.
6. Ústavní soud je dále dle ustanovení § 43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být obvykle předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ke zrušení nákladových výroků tak Ústavní soud přistupuje pouze výjimečně a jen v případech, kdy je rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti - viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06
. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení však v nyní projednávané věci zjištěna nebyla.
8. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 ). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Stěžovatel v dané věci brojí proti rozhodnutí v otázce nákladů řízení, které v konečném součtu činí částku ve výši 6 147,- Kč, tedy částku spadající do limitu tzv. bagatelních věcí. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti v dané věci tak plyne už ze samotné skutečnosti, že s ohledem na předmět sporu nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
10. Ústavní soud tak po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, neshledal důvod pro jejich zrušení. Ústavní soud se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdy tento zásah provádí výhradně tehdy, kdy případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, o to extrémnější tento zásah pak musí být v případě, kdy předmětem sporu jsou náklady řízení, navíc v bagatelní částce.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. května 2017
David Uhlíř v. r. předseda senátu