Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. B. CSc., zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem, se sídlem Lidická 23b, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 39 T 14/99, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 2 To 63/2007, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 5 Tdo 606/2008, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel má jednak za to, že soud prvého i druhého stupně svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Připomíná, že soudní rozhodnutí musí být úplné a přesvědčivé co do svého odůvodnění, neboť jen tak lze zabránit svévolným rozhodnutím veřejné moci a má tedy za to, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel je dále přesvědčen, že jednání, které bylo předmětem obžaloby nebylo obchodním zákoníkem zakázáno. Připomíná, že právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů. Proto, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku (ultima ratio), nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci. Jak poukázal ve svém dovolání k Nejvyššímu soudu, v době, kdy byla uzavřena komisionářskou smlouva, tedy dne 9.
8. 1994, neznal obchodní zákoník institut ovládací smlouvy. Pozdější právní úprava s účinností od 1. 1. 2001 upravila v § 66a odst. 8 přesně tu situaci, kterou o 7 let dříve řešil stěžovatel, když komisionářskou smlouvu uzavíral. V předmětném ustanovení obchodního zákoníku se praví, že: "Nebyla-li uzavřena ovládací smlouva, nesmí ovládající osoba využít svého vlivu k tomu, aby prosadila přijetí opatření nebo uzavření takové smlouvy, z nichž může ovládané osobě vzniknout majetková újma, ledaže vzniklou újmu uhradí nejpozději do konce účetního období, v němž újma vznikla, anebo bude v téže době uzavřena smlouva o tom, v jaké přiměřené lhůtě a jak bude ovládající osobou tato újma uhrazena." Nastolený protiprávní stav tak může být do konce účetního období ze zákona napraven náhradou škody nebo uzavřením dohody o náhradě škody, třebaže vlastní jednání neslo po formální stránce znaky trestného činu.
Samotný protiprávní stav je odstraněn již uzavřením dohody, nikoli skutečnou náhradou újmy. Jak vyplynulo z dokazování v nalézacím řízení, došlo k ukončení komisionářské smlouvy, byla uzavřena dohoda o uznání dluhu, část finančních prostředků byla vrácena a zbytek byl splácen. Stěžovatel se tedy choval přesně tak, jak by to od něho vyžadoval obchodní zákoník účinný od 1. 1. 2001. S touto jeho argumentací se Nejvyšší soud vypořádal tak, že stejně by jeho jednání nebylo beztrestné, neboť by mohlo být nepochybně trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 5 trestního zákona, jehož skutková podstata byla zařazena do trestního zákona s účinností od 1.
1. 1998 (str. 10 a 11 odůvodnění). Nejvyšší soud tak v podstatě konstatuje, že je jedno, že se nemuselo jednat o trestný čin zneužívání informací v obchodním styku, neboť to mohl být trestný čin úplně jiný a to úvěrový podvod (ve skutečnosti nemohl, neboť v roce 1994, kdy byla úvěrová smlouva uzavřena, trestný čin úvěrového podvodu nebyl ve zvláštní části trestního zákona uveden). Stěžovatel se domnívá, že tímto byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl.
7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Krajský soud i Vrchní soud vyjádřily přesvědčení, že stěžovatelem napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení jim namítaných základních práv. Krajské státní zastupitelství v Brně se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Nejvyšší soud v prvé řadě odkázal na odůvodnění svého usnesení. Dále pak uvedl, že je toho názoru, že jeho usnesením nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, ani k porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, jak tvrdí stěžovatel. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil, přičemž na ústavní stížnosti setrval.
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí byla nedostatečně odůvodněna, a rovněž nenalezl ani jiné vady, které by měly být důvodem k jeho zásahu. Ke stěžovatelově poukazu na obchodněprávní aspekty případu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se touto argumentací stěžovatele důkladně zabýval a podrobně se s ní vypořádal. Jeho tvrzení, že obecné soudy ignorovaly obchodněprávní stránku věci, neodpovídá skutečnosti. Stěžovatel předkládá v ústavní stížnosti svůj právní názor, jak by dle jeho přesvědčení měla být věc posouzena, ten však byl Nejvyšším soudem zevrubně rozebrán a vyvrácen. Důvody, pro které Nejvyšší soud stěžovateli a jeho přesvědčení, že vzhledem k uzavření dohody k uhrazení újmy není dána trestnost jeho činu, nepřisvědčil, přitom stěžovatel v ústavní stížnosti reprodukuje jen velmi omezeně a nepřesně. Ústavní soud dále pro stručnost plně odkazuje na str. 7-11 usnesení Nejvyššího soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2010
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu