Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2010 č. j. 17 Co 332/2010-53 a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 4. 8. 2010 č. j. 12 C 248/2009-43, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž vystupoval jako žalovaný. Stěžovatel uvádí, že před Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou bylo vedeno pod sp. zn. 12 C 248/2009 řízení, ve kterém se žalobkyně M. S., domáhala vůči stěžovateli zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k movitým věcem, které účastníci uvedeného řízení nabyli v době, kdy spolu žili jako druh a družka. Žalobkyně požadovala na vyrovnání podílu částku 21 484,- Kč. Dalším projednávaným nárokem byl nárok na náhradu škody ve výši 7 500,- Kč se zákonným úrokem z prodlení.
Žalobkyně byla pro toto řízení osvobozena od poplatkové povinnosti a byl jí ustanoven právní zástupce z řad advokátů. Účastníci uvedeného řízení uzavřeli po zahájení řízení dohodu, na jejímž základě se stěžovatel zavázal uhradit žalobkyni částku ve výši 10 000,- Kč. Na základě zpětvzetí žaloby pak bylo řízení zastaveno. Současně bylo rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobkyně částkou ve výši 38 688,- Kč. Rozhodnutím soudu prvního stupně bylo také rozhodnuto o nákladech řízení, které vznikly státu.
Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 552,- Kč a další náklady řízení ve výši 13 347,- Kč. Stěžovatel uvádí, že rozhodnutí o nákladech státu odůvodnil soud prvního stupně odkazem na § 148 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 146 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že žalobkyně byla úspěšná ze 34,5 %. Uvedené výroky o nákladech řízení vzniklých státu stěžovatel napadl odvoláním. Argumentoval nesprávnou aplikací příslušných ustanovení občanského soudního řádu o nákladech řízení státu s tím, že dle jeho názoru zastavení řízení změnou svého postoje k uplatněnému nároku nezavinil.
Žalobkyně dle stěžovatele ani uspokojení svého nároku jako důvod pro zpětvzetí žaloby neuvedla. Stěžovatel tedy považoval za nespravedlivé, aby byl povinen hradit náklady řízení vynaložené státem. Odvolací soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši
800,- Kč za soudní poplatek a další náklady řízení ve výši 19 344,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že o nákladech řízení nebylo soudem prvního stupně rozhodnuto správně, neboť byla-li vzata žaloba zpět pro mimosoudní dohodu účastníků, nelze hovořit o procesním úspěchu či neúspěchu jednotlivých účastníků. Přesto dospěl odvolací soud k závěru, že je třeba aplikovat § 148 odst. 1 občanského soudního řádu a vyslovil závěr, že nelze-li poměřovat procesní úspěch účastníků, je třeba rozdělit náklady vynaložené státem na poloviny a uložit každému z účastníků povinnost nahradit státu právě jednu polovinu, nesplňují-li účastníci podmínky pro osvobození od soudních poplatků.
Porušení základních práv stěžovatel spatřuje v tom, že v rozporu se zákonem mu bylo uloženo nahradit náklady uvedeného řízení, které vznikly státu. Předně uvádí, že předmětné řízení bylo řízením sporným, které bylo ukončeno na základě zpětvzetí žaloby, aniž by věc byla meritorně rozhodnuta. Ve sporném řízení se dle stěžovatele výsledkem řízení rozumí úspěch účastníků ve věci.
Uložit účastníkovi povinnost nahradit státu náklady, které vynaložil, lze dle stěžovatele pouze za situace, kdy současně soud tomuto účastníkovi ukládá povinnost nahradit náklady řízení druhé straně dle § 142, §143 nebo § 144 občanského soudního řádu. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, má být zásada úspěchu ve věci. V tomto směru nelze dle stěžovatele opomenout, že žalobkyně v projednávané věci vymezila předmět sporu podanou žalobou, kterou k vypořádání podílového spoluvlastnictví požadovala na vyrovnání vzájemných podílů doplacení částky 21 484,- Kč a na dalších údajných nárocích zaplacení částky 7 500,- Kč. Částka, kterou se stěžovatel v zájmu smírného ukončení věci uzavřenou dohodou zavázal zaplatit, dosahovala pouze třetiny uplatněného nároku.
Nelze dle něj tedy považovat za spravedlivé, aby byl zavázán zaplatit vysokou částku na nákladech řízení pouze proto, že z důvodu ekonomie řízení přistoupil na smírné řešení sporu zahájeného bezdůvodnou žalobou, jejíž podání by žalobkyně zajisté důsledněji zvažovala, pokud by nebyla osvobozena od placení soudního poplatku a pokud by měla nést náklady svého právního zastoupení. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl.
2 odst. 2 Listiny:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Čl. 11 odst. 1 Listiny: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 37 odst. 3 Listiny: Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Výroky II a V rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel napadl odvoláním. Uváděl, že soud prvního stupně nesprávně posoudil věc a že nesouhlasí se závěrem o zohlednění procesního úspěchu ve věci. Poukázal na to, že řízení bylo zastaveno na základě zpětvzetí žaloby, když účastníci své sporné nároky narovnali mimosoudně, takže nelze o jejich úspěchu či neúspěchu hovořit. Uváděl, že i kdyby placení nákladů řízení bylo posuzováno podle úspěchu stran, byl by v řízení úspěšný ze 65 %, tedy ve větším rozsahu než žalobkyně. Považoval tedy za absurdní, aby byl zavázán k povinnosti hradit náklady méně úspěšného účastníka, které jsou v této věci představovány náklady státu.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2010 č. j. 17 Co 332/2010-53 bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že stěžovatel je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou soudní poplatek ve výši 800,- Kč a nahradit náklady řízení ve výši 19 344,- Kč.
Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že za situace, kdy byla vzata žaloba zpět pro mimosoudní dohodu o narovnání, nejsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. Nelze tedy hovořit o procesním úspěchu či neúspěchu stran. Dle odvolacího soudu je na místě rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o státem placené náklady řízení, za výše uvedené situace dle odvolacího soudu platí, že je spravedlivé, aby je účastníci hradili každý z jedné poloviny. Stát má dle odvolacího soudu právo na náhradu nákladů řízení, které platil, a to ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu. Z těchto důvodů odvolací soud stěžovateli uložil povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 19 344,- Kč a zaplatit soudní poplatek ve výši 800,- Kč.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Odvolací soud v odůvodnění napadaného rozhodnutí přesně uvádí, jakým způsobem došel k vyčíslení nákladů řízení a soudního poplatku, které je stěžovatel povinen nahradit a zaplatit.
Rozhodnutí má oporu v ustanoveních občanského soudního řádu a zákona o soudních poplatcích. Došel-li soud k závěru, že náklady státu mají účastníci platit každý z jedné poloviny, nejedná se o závěr, který by byl následkem svévolného rozhodování. Je pravdou, že o otázce náhrady nákladů řízení státu má soud rozhodnout s ohledem na výsledek řízení, avšak z toho nevyplývá závěr, že tam, kde žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, nemá žádný současně ani povinnost hradit náklady státu.
Argument, že kdyby žalobkyně nebyla osvobozena od soudních poplatků a musela nést náklady na své právní zastoupení, zcela jistě by důsledněji zvažovala podání žaloby, je dle Ústavního soudu spekulativní a nepodložený. Z těchto důvodů lze rovněž konstatovat, že nedošlo ani k zásahu do práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 11. odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 8. 2. 2011
Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu