Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem v právní věci stěžovatelky R.R., zastoupené JUDr, K.J., o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 2. 1996, sp. zn. 11 C 119/95, a o návrhu na zrušení poslední věty ustanovení § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., v platném znění, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelka napadla svým návrhem ze dne 1. 3. 1997, došlým faxem dne 26. 3. 1997 omylem Krajskému obchodnímu soudu v Brně a téhož dne zaslaného Ústavnímu soudu ČR, rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 2. 1996, sp. zn. 11 C 119/95, a současně navrhla zrušení poslední věty ustanovení § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění podle zákona č. 210/1993 Sb. (bod 41): ..."K tomu dni zaniká právo užívat majetek, vzniklé ze smluv uzavřených před 28.
únorem 1992". Uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Chebu byla stěžovatelka zavázána vyklidit objekt, se stavební parcelou o výměře 51 m2 a další parcelou o výměře 242 m2. Předmětná nemovitost byla původně majetkem státního podniku E., a na základě smlouvy o koupi podniku ji v rámci tzv. velké privatizace spolu s dalším majetkem uvedeného podniku získal pan F.M., který podal žalobu o vyklizení nemovitosti. Stěžovatelka nemovitost užívala na základě nájemní smlouvy, uzavřené dne 1. 6. 1991 s uvedeným podnikem, jako rekreační chatu s pozemky.
Stěžovatelka uvedla, že ačkoliv doposud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a je toho názoru, že je ve svém procesním postavení odpůrkyně ani efektivně využívat nemůže, nebyl-li soudem prvního stupně akceptován návrh, aby obecný soud postupoval ve shodě s ustanovením § 95 odst. 2 Ústavy ČR, jedná se dle jejího názoru o případ, který je nutno podřadit pod režim ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) i b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Navrhuje proto ústavní stížnost neodmítnout, zrušit předmětné rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i zrušit část napadeného právního předpisu.
Podle článku 83 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Podle článku 87 odst. 1 Ústavy České republiky Ústavní soud rozhoduje také o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, včetně návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud vychází z toho, že své přezkumné pravomoci vykonává především tehdy, došlo-li k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy České republiky.
Podmínkou tohoto postupu je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje. V daném případě však nedošlo k naplnění této podmínky a soudce zpravodaj neshledal důvody k aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jedná se o věc, která podstatně nepřesahuje individuální zájem stěžovatelky a navíc je předmětem ústavní stížnosti skutečnost vydání zákona č. 210/1993 Sb., s účinností změn od 13. 8. 1993, tedy mimo lhůtu předpokládanou § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 8. července 1997
JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu