Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného Mgr. Josefem Spolkem, advokátem sídlem Březinova 524/31, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3768/2023-184 ze dne 23. ledna 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 38/2023-146 ze dne 15. března 2023 a výrokům II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 25 C 107/2022-115 ze dne 16. listopadu 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 ("nalézací soud") napadeným rozsudkem k žalobě stěžovatele (I.) zastavil řízení co do částky 62 000 Kč, (II.) žalobu na zaplacení 1 277 500 Kč zamítl a (III.) uložil žalované (vedlejší účastnici) povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 19 000 Kč. Městský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem (I.) zastavil odvolání žalované proti výroku III., (II.) rozsudek nalézacího soudu ve výrocích II. a III. potvrdil a (III.) nepřiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud napadeným usnesením (I.) zamítl dovolání stěžovatele a (II.) uložil mu povinnost zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 300 Kč.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
3. Stěžovatel byl dne 19. srpna 2021 pravomocně zproštěn obžaloby v trestním řízení (zahájeném dne 11. března 2019) a domáhal se náhrady nemajetkové újmy 1 339 500 Kč. Poté, co mu žalovaná zaplatila 62 000 Kč, vzal v tomto rozsahu žalobu zpět, ve zbytku žaloby byl neúspěšný.
4. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které, musel-li se podrobit úkonům orgánů činných v trestním řízení, dostane se mu v případě zproštění odškodnění. Samo trestní stíhání, vzdor presumpci neviny, zásadně ovlivňuje osobní život stíhaného, zasahuje jeho čest a dobrou pověst, zejména byl-li obžaloby zproštěn až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Tyto okolnosti však obecné soudy v jeho věci při určení výše satisfakce nezhodnotily a dostatečně se nevypořádaly s délkou trestního stíhání.
Rovněž vracení trestní věci (nalézací i odvolací soud rozhodly každý čtyřikrát, Nejvyšší soud jednou) mu nelze přičítat k tíži ani považovat věc za projednanou bez průtahů ve smyslu nálezu sp. zn. III. ÚS 1303/21 ze dne 17. srpna 2021 (N 141/107 SbNU 164). Podle stěžovatele měla být náhrada stanovena obdobně, jako by byl stíhán vazebně nebo vykonával-li by trest odnětí svobody, tedy výpočtem s využitím (byť nižší) denní sazby. Praxi obecných soudů považuje za nedůstojnou, neudržitelnou a nezohledňující růst cen, napadená rozhodnutí považuje za nesprávná a nedůvodná, a proto navrhuje jejich zrušení.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivé případy je věcí obecných soudů a Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti zasáhne jen v případech, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
6. Z napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy zohlednily průběh trestního řízení, jeho délku i dopad na život stěžovatele. Trestním příkazem byl stěžovateli uložen podmíněný trest odnětí svobody, v odsuzujících rozsudcích již jen trest peněžitý. Nalézací soud zhodnotil relevantní okolnosti a uzavřel, že újma stěžovateli objektivně vznikla a poskytnuté zadostiučinění se jeví, s ohledem na relevantní judikaturu, jako dostatečná satisfakce. Stěžovatelem předestřený výpočet vycházející z denní náhrady za omezení na svobodě nebyl přijat, neboť stěžovatel nebyl omezen na svobodě, ale ani vystaven jinému omezení. Rovněž odvolací soud přihlédl ke srovnatelným případům s tím, že žalovaná plnila v částce odpovídající navýšení cen od judikovaných rozhodnutí, tedy, že výše přiznané náhrady není po mnoho let neměnná, ale zohledňuje cenový nárůst. Přiměřeností náhrady se zabýval i Nejvyšší soud, který taktéž odmítl srovnání s náhradou přiznanou osobám omezeným na svobodě.
7. Ústavní soud se otázkou odškodňování nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání opakovaně zabýval [např. nález sp. zn. II. ÚS 2175/16 ze dne 13. března 2018 (N 45/88 SbNU 615)] s tím, že trestní stíhání ukončené zproštěním obžaloby je velmi závažným zásahem do právní sféry jednotlivce. Určení spravedlivé výše zadostiučinění je velmi obtížné, a to z nutnosti přepočítávat nemajetkovou újmu na peníze. Proto jsou obecné soudy povolány posoudit újmu podle jedinečných okolností toho kterého případu bez "tabulkového přístupu", současně je však nutno zachovat rovnost před zákonem tak, aby ve srovnatelných případech byla i náhrada srovnatelná [viz například nález sp. zn. IV. ÚS 3183/15 ze dne 27. září 2016 (N 183/82 SbNU 773)]; musí být přitom patrné co je společné a co odlišné (viz například i ve věci aplikovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27. června 2012).
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti prezentuje svoji nespokojenost s výší přiznané náhrady a opakovaně předkládá alternativní model výpočtu. Ústavní soud rozumí nespokojenosti stěžovatele, má však za to, že výsledná částka nikdy nemůže nahradit subjektivně vnímanou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, neboť penězi vyjádřené zadostiučinění ze své podstaty nikdy není plnou náhradou za vše, tím méně za "ztracený" čas. Případné obecné zvýšení náhrad, zohledňující cenový vývoj či inflace, je systémovou (komplexní) záležitostí a rozhodovat o ní Ústavnímu soudu bez dalšího nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především posouzení, zda byly řízení aplikovány výše uvedené požadavky nebo zda nebylo o nároku stěžovatele rozhodnuto zjevně nepřiměřeně, což však v projednávané věci Ústavní soud neshledal, a proto uzavírá, že postupem obecných soudů nebyla porušena základní práva stěžovatele.
9. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ve spojení s právem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu (čl. 36 odst. 3 Listiny), představuje záruku, že o věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel, včetně judikatorní praxe, nikoli, že rozhodnutí a výše náhrady, bude odpovídat očekávání účastníka řízení.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu