Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Wintrem o ústavní stížnosti PM Trading, s.r.o., se sídlem Jana Růžičky 1165/2a, Praha 4, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 8/2024-16868 ze dne 2. 4. 2024 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 9/2020 ze dne 25. 1. 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Proti stěžovatelce je vedeno trestní řízení pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. V řízeních, ze kterých vzešla napadená usnesení, se rozhodovalo o podjatosti předsedkyně senátu. Právní zástupce stěžovatelky namítal mj., že předsedkyně senátu vůči němu projevila negativní vtah "agresivním, nejméně 10 vteřinovým pohledem". Dále právní zástupce stěžovatelky namítal, že předsedkyni senátu nebylo při čtení důkazů rozumět a na žádost právního zástupce o srozumitelnější čtení sdělila: "To máte problém". Předsedkyně senátu údajně právního zástupce stěžovatelky zesměšňovala. Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že soudkyně není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení.
2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. V záhlaví ústavní stížnosti stěžovatelka směřuje svou ústavní stížnost výhradně proti rozhodnutí vrchního soudu. Následně v závěrečném petitu však napadá také rozhodnutí městského soudu. Z toho Ústavní soud dovodil, že stěžovatelka napadá také rozhodnutí městského soudu, byť je ústavní stížnost notně zmatečně formulovaná.
3. Zároveň stěžovatelka podala "návrh na předběžné opatření vůči Městskému soudu v Praze", kterým se domáhá toho, aby Ústavní soud rozhodl, že se městskému soudu zakazuje pokračovat ve vedeném trestním řízení proti stěžovatelce.
4. Ve své ústavní stížnosti de facto stěžovatelka jen rekapituluje námitky uvedené již v návrhu na vyloučení předsedkyně senátu a v následné stížnosti. Tyto námitky pak podřazuje pod širokou paletu ústavně garantovaných práv. Ústavní soud však na tomto místě nepovažuje za nutné její argumentaci znovu shrnovat, nemůže se jí ani meritorně věnovat, jelikož ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
6. K použití citovaného ustanovení ve vztahu k ústavním stížnostem napadajícím rozhodnutí o nevyloučení soudce z projednání a rozhodování se Ústavní soud podrobně vyjádřil v plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. 2. 2023. Ústavní stížnost má zásadně napadat konečná a pravomocná rozhodnutí ve věci samé, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná (bod 26 stanoviska). Vydáním rozhodnutí ve věci nepodjatosti soudce soudní řízení nekončí. Stěžovatelka má nadále k dispozici procesní prostředky ochrany proti rozhodnutí ve věci samé, pomocí kterých se může bránit tomu, že ve věci podle ní rozhodoval vyloučený soudce (body 28 a 31 stanoviska). Ústavní stížnost proti usnesení, kterým soud nevyloučil soudce z projednání a rozhodnutí věci, je tedy z uvedených důvodů nepřípustná (bod 32 stanoviska).
7. Ačkoliv stěžovatelka již nemůže podat žádný opravný prostředek proti rozhodnutím, která ústavní stížností napadá, trestní řízení vedené proti ní dosud pravomocně skončeno nebylo. Toto rozhodnutí Ústavního soudu přitom stěžovatelku nijak neomezuje v podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věci samé. Bude-li mít za to, že pravomocné meritorní rozhodnutí bylo vydáno podjatými členy senátu, nebude jí nic bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí po vyčerpání opravných prostředků podala novou ústavní stížnost.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti současně netvrdí žádné výjimečné okolnosti, které by založily důvod k postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Vůbec pak není jasné, co stěžovatelka míní svým návrhem na vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud měl podle ní zakázat soudům nadále vést řízení. Vydání předběžného opatření v řízení o ústavní stížnosti se lze domáhat tehdy, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí (§ 80 zákona o Ústavním soudu). V tomto případě však ústavní stížnost směřuje právě proti rozhodnutí, čehož si je ostatně právní zástupce stěžovatelky dobře vědom, jelikož zrušení napadených rozhodnutí sám navrhuje.
10. Dle názoru stěžovatelky (respektive jejího právního zástupce) lze postup městského soudu a vrchního soudu označit za trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby, jelikož si soudci "opatřili neoprávněný prospěch" spočívající v tom, že si "usnadnili práci". Tato argumentace je s ohledem na dosažené právnické vzdělání právního zástupce stěžovatelky jen těžko pochopitelná a samozřejmě mylná. Tím spíše je tato argumentace pozoruhodná, pokud ji právní zástupce staví na tom, že soudci podle něj "nesplnili svoji povinnost, s tím museli být přinejmenším srozuměni, pokud měli alespoň elementární právní povědomí, (...)." Naopak, oba soudy se v napadených rozhodnutích námitkám stěžovatelky věnovaly velmi podrobně, korektně a správně, přičemž do detailu odůvodnily i ty námitky podjatosti, které by bylo možné označit za zjevně neopodstatněné (např. námitka podjatosti spočívající v tom, že má soudkyně údajně předem jasno o vině, což stěžovatelka dovozuje z toho, že soudkyně na smích na straně obžalované reagovala poznámkou o tom, že "zas tak vtipná ta trestná činnost není").
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Jan Wintr, v. r. soudce zpravodaj