Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem Dukelská 891/4, Olomouc, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2015, č.j. 14 Co 79/2015-193, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 1. 2015, č.j. 17 Nc 204/2014-132, bylo nařízeno předběžné opatření, kterým soud uložil matce povinnost umožnit styk nezletilých dětí s otcem (stěžovatelem) každé úterý a pátek v době od ukončení vyučování nezletilého D. do 18.00 hodin, každý sudý kalendářní týden v roce od pátku od ukončení vyučování nezletilého D. do neděle 18.00 hodin s tím, že otec děti převezme ve školním a předškolním zařízení a předá matce zpět v místě bydliště matky, a v období jarních prázdnin od pátku předcházejícího týdnu, v němž bude probíhat týden jarních prázdnin, od 16.00 hodin do úterý 18.00 hodin s tím, že otec děti převezme v místě bydliště matky a v místě bydliště matky je po ukončení styku předá matce zpět, matka je povinna nezletilé děti ke styku řádně a včas připravit a otec je povinen nezletilé děti včas a řádně předat zpět (výrok I.).
Soud dále zamítl návrh otce na vydání předběžného opatření, kterým by rozhodl o povinnosti matky odevzdat nezletilé děti do péče otci každou lichou neděli od 18.00 hodin v místě svého bydliště a povinnosti otce odevzdat nezletilé děti do péče matky každou sudou neděli v 18.00 hodin v místě svého bydliště (výrok II).
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2015, č.j. 14 Co 79/2015-193, bylo usnesení soudu prvého stupně změněno ve výroku I. tak, že soud nařídil matce do právní moci konečného rozhodnutí o péči o nezletilé děti umožnit otci styk s nezletilým D. a nezletilým J. každé úterý v roce od 15.00 do 18.00 hodin a každý sudý kalendářní týden v roce od pátku 15.00 hodin do neděle 18.00 hodin, a v období jarních školních prázdnin od pátku prázdninám předcházejícího 15.00 hodin do prázdninového úterý 18.00 hodin s tím, že matka je povinna nezletilé děti ke styku včas a řádně připravit; otec nezletilé děti převezme v místě bydliště matky, kde je povinen děti po ukončení styku včas a řádně vrátit. Zamítavý výrok II. usnesení Okresního soudu v Břeclavi byl usnesením Krajského soudu v Brně potvrzen.
Stěžovatel zejména namítá, že s ním nebylo zacházeno jako s rovným účastníkem řízení a že soud nebral v úvahu chráněný zájem dítěte na oba rodiče, který byl navíc v nedávné době deklarován i Ústavním soudem. Podle stěžovatele v jeho případě fakticky fungovala střídavá péče na základě dohody rodičů až do doby vydání napadeného usnesení, proto považuje napadené usnesení za necitlivý zásah do doposud v rámci možností fungujících vztahů.
Podle názoru stěžovatele nelze natolik závažné rozhodnutí jako je svěření dětí do péče jednoho z rodičů bez důvodu hrozícího újmou dětem vydat formou předběžného opatření. Jedná se podle něj naopak o rozhodnutí, které musí být podloženo řádně provedenými důkazy, především znaleckými posudky, zprávami školy a orgánu sociálně právní ochrany dětí a dalšími důkazy. Vydáním napadeného usnesení podle stěžovatele však došlo k faktickému zrušení střídavé péče, když navíc v řízení o předběžném opatření nebyl a ani nemohl být proveden žádný ze zmiňovaných důkazů.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisový materiál, vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a postup obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
sp. zn. IV. ÚS 43/94 , usnesení sp. zn. IV. ÚS 488/99 , usnesení sp. zn. IV. ÚS 115/2000 , usnesení sp. zn. II. ÚS 44/06 , a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, když jde o opatření, jejichž trvání je zásadně omezeno. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu (srov. nález sp. zn. II.
ÚS 221/98 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 , usnesení sp. zn. III. ÚS 3365/10 , usnesení sp. zn. II. ÚS 2010/12 , nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ). Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl.
38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 , usnesení sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 641/15 ).
Odvolací soud pak usnesení okresního soudu změnil tak, jak je uvedeno ve výroku usnesení krajského soudu, tedy ohledně místa předávání nezletilých dětí a času jejich předávání, neboť úprava soudu I. stupně "od ukončení vyučování nezletilého D. ve školních zařízeních" nebyla dostatečně určitá a tedy vykonatelná.
Pokud jde o návrh stěžovatele, okresní soud podmínky pro rozhodnutí předběžným opatřením o svěření dětí do střídavé péče s intervalem střídání po týdnu neshledal. V odůvodnění rozhodnutí zhodnotil způsob komunikace stěžovatele spolu se skutečností, že zásadní rozpor mezi rodiči řeší za přítomnosti dětí, přičemž s ohledem na poslední události zdůraznil potřebu vypracování znaleckého posudku na výchovnou způsobilost obou rodičů.
Podle krajského soudu stěžovatel nutnost naléhavé potřeby navrhovaného předběžného opatření nedoložil, když předběžným opatřením lze zatímně upravit pouze ty poměry účastníků, u nichž je dostatečně osvědčeno, že nesnesou odkladu očekávání výsledku rozhodnutí o věci samé. Takové skutečnosti však dle krajského soudu v řízení osvědčeny žádným způsobem nebyly, a to ani na základě dokumentů doložených otcem (výběr emailové komunikace) a ani na základě listin doposud shromážděných ve spisu (zpráva z mateřské školy, zpráva logopedické ambulance, zpráva pedagogicko-psychologické poradny, zpráva městského úřadu, zpráva soukromé psycholožky, zpráva z psychiatrické ambulance, protokoly a úřední záznamy Policie České republiky).
Krajský soud v tomto směru uzavřel, že o tom, jaká má být do budoucna péče rodičů o nezletilé děti, může být rozhodnuto až v konečném rozhodnutí o věci na podkladě provedených důkazů a vyhodnocení toho, jaká péče pro nezletilé děti je nejvhodnější s přihlédnutím k jejich zájmům a výchovné způsobilosti obou rodičů. Uvedené skutečnosti nelze posuzovat a prejudikovat předběžným opatřením, tak jak se toho otec v návrhu domáhá.
Soudy tedy k vydání předběžného opatření přistoupily za situace, kdy se dosavadní fungování péče na základě předchozí dohody rodičů ukázalo jako neudržitelné, když mezi rodiči v otázce péče o děti začalo docházet k vážnějším neshodám, slovním výpadům a dokonce k fyzickým střetům při jejich předávání. Při rozhodnutí o předběžném opatření přitom soudy zohlednily především zájem dítěte na udržování kontaktu s oběma rodiči, specifické okolnosti daného případu a poslední vývoj situace. Naléhavá potřeba nařízení předběžného opatření, kterého se domáhal stěžovatel, dle soudů osvědčena nebyla.
Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatele, že zájmem dítěte nepochybně je, aby, jsou-li pro to splněny potřebné podmínky, bylo v péči obou rodičů. Nepochybuje přitom, že aktuální judikatura Ústavního soudu v otázce střídavé péče je dostatečně známa také obecným soudům a že ji také Okresní soud v Břeclavi bude při rozhodování o péči dostatečně reflektovat. Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení práv a kasaci napadeného rozhodnutí, však Ústavní soud nezjistil.
V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu lze konstatovat, že napadené rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno příslušným orgánem a mělo zákonný podklad. Příslušné právní normy byly interpretovány a aplikovány ústavně konformním způsobem. Odvolací soud podrobně a srozumitelně zdůvodnil své rozhodnutí, když zároveň zdůraznil, že jím nikterak není předjímáno konečné rozhodnutí ve věci péče o děti, které může být učiněno pouze na základě podrobného vyhodnocení všech potřebných důkazů. Důvody, pro které by řádně odůvodněné závěry odvolacího soudu bylo možno označit za svévolné, Ústavní soud neshledal.
Závěrem by si Ústavní soud dovolil apelovat na oba rodiče, aby se k vyřešení současné neutěšené situace snažili co možná nejvíce přispět především vlastními postoji a vzájemně tolerantním přístupem, který je pro vytvoření optimálního výchovného prostředí nezbytný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. června 2015
David Uhlíř v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu