Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Čitarského, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Suttnerem, advokátem, sídlem Střelničná 1861/8a, Praha 8 - Kobylisy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2024 č. j. 27 Cdo 3898/2023-253, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se žalobou domáhal, aby mu vedlejší účastník zaplatil částku 360 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody. Tvrdil, že vedlejší účastník byl povinen s ním uzavřít nájemní smlouvu k družstevnímu bytu. Vedlejší účastník však tento byt dlouhodobě pronajímal jinému manželskému páru, později vdově (dále jen "nájemníci", případně "nájemnice").
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") žalobu rozsudkem ze dne 10. 11. 2022 č. j. 79 Cm 69/2020-206 zamítl. Ačkoli nájemníci nebyli členy bytového družstva, byli oprávněni byt užívat na základě dohody z roku 1982 a dvou na ni navazujících nájemních smluv. Podle smlouvy o určení práv a povinností nebydlícího člena uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem měl být stěžovateli přednostně přidělen byt a uzavřena s ním nájemní smlouva v případě, že byt bude právně i fyzicky volný, tj. zanikne právo nájmu a byt bude vyklizen. Vedlejší účastník se dále zavázal využít všech právních možností, aby byl byt k dispozici. V souladu s touto povinností vedlejší účastník po čase vypověděl nájemnici z nájmu, protože jí po smrti manžela vznikl dluh na nájemném a souvisejících službách. Řízení o vyklizení bytu bylo následně zastaveno, neboť nájemnice zemřela. Z hlediska nároků uplatněných stěžovatelem dospěl krajský soud k závěru, že k bezdůvodnému obohacení vedlejšího účastníka ani škodě stěžovatele nedošlo.
4. Rozsudek krajského soudu následně potvrdil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 11. 7. 2023 č. j. 6 Cmo 37/2023-228. Za rozhodující pro posouzení věci považoval smlouvu o určení práv a povinností nebydlícího člena družstva, kterou vedlejší účastník dodržel. Touto smlouvou vzal stěžovatel na vědomí skutečnost, že dokud bude byt užíván nájemníky, nebude s ním moci vedlejší účastník uzavřít nájemní smlouvu. Nájemníci byt užívali oprávněně, s čímž vedlejší účastník nic nezmohl. Ohledně odpovědnosti za škodu vrchní soud ve shodě s krajským soudem uzavřel, že nebyla naplněna podmínka úmyslného porušení dobrých mravů. Vzhledem k tomu, že nájemné od nájemníků vedlejší účastník inkasoval po právu, nevzniklo ani bezdůvodné obohacení.
5. Stěžovatel proti rozsudku vrchního soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro vady.
6. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv především v tom, že soudy nesprávně vyhodnotily právní postavení nájemníků, kteří se stali členy bytového družstva s právem nájmu. Neuhradili však členské vklady, čímž hrubě porušili své členské povinnosti, a proto měli být z družstva vyloučeni. Vyloučením by zanikla i jejich nájemní smlouva a povinností vedlejšího účastníka bylo domáhat se vyklizení bytu. Svojí pasivitou však porušoval povinnosti, které mu plynuly vůči stěžovateli ze smlouvy o určení práv a povinností nebydlícího člena. V důsledku těchto skutečností došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení a škody způsobené úmyslným porušením dobrých mravů. S odkazem na nález ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581) stěžovatel namítá, že v dovolání dostatečně vymezil důvod jeho přípustnosti, byť byl založen na otázce skutkové, nikoli právní. V takovém případě by Nejvyšší soud mohl dovolání odmítnout pouze pro (objektivní) nepřípustnost, čímž by se lhůta pro podání ústavní stížnosti i proti rozsudku krajského osudu a rozsudku vrchního soudu odvíjela až od doručení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
7. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel ve vztahu k napadenému rozhodnutí vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí, ale posuzuje výhradně, zda byla porušena základní práva a svobody stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout pouze za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti převážně opakuje námitky, které vznesl v předchozích fázích soudního řízení a kterými se domáhá přehodnocení (podle něj nesprávných) závěrů krajského soudu a vrchního soudu. Dovolání stěžovatele však bylo odmítnuto pro vady, a proto se přezkum napadeného usnesení Ústavním soudem omezuje pouze na otázku, zda Nejvyšší soud nesplnění zákonem stanovených náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř. posoudil ústavně konformně.
10. Ústavní soud se seznámil s obsahem dovolání, avšak pochybení Nejvyššího soudu neshledal. Nejvyšší soud stěžovateli dostatečně vysvětlil, že k projednatelnosti dovolání nepostačuje, uvede-li dovolatel pouze, jaký závěr odvolacího soudu má být podroben přezkumu, neboť musí uvést i to, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). Ústavní soud přitom tento požadavek nepovažuje za rozporný s ústavním pořádkem. Základní práva dovolatele by mohla být porušena pouze v případě, že by Nejvyšší soud při aplikaci § 241a odst. 2 o. s. ř. postupoval nepřípustně formalisticky [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. To se však v nyní posuzované věci nestalo.
11. Nejvyšší soud v napadeném usnesení správně poukázal na to, že požadavek stěžovatele, aby byla právní otázka posouzena dovolacím soudem jinak (ve smyslu odlišně od posouzení odvolacího soudu), významově neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání. Pouhá polemika se skutkovými závěry zejména vrchního soudu bez jejich konfrontace s judikaturou Nejvyššího soudu není způsobilá povinné náležitosti dovolání naplnit.
12. Přiléhavý není ani odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 3039/13
. V nyní posuzované věci totiž Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání neodmítl pro vady proto, že by vymezil otázku skutkovou, namísto právní, ale že nevymezil jakoukoli otázku, která by odpovídala jím uplatněnému předpokladu přípustnosti, tj. že má být dovolacím soudem (již jednou) vyřešená právní otázka posouzena jinak. Stěžovatel totiž nijak nespecifikoval (ani náznakem), jaký svůj dříve přijatý právní názor by měl Nejvyšší soud v jeho věci přehodnotit. Stěžovatel v dovolání zcela mimo rámec a význam § 237 o. s. ř. pouze uvedl, že "má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka (rozsudek odvolacího soudu) posouzena jinak". Takto stěžovatelem chápaný předpoklad přípustnosti dovolání jednoduše neexistuje.
13. Nad rámec uvedeného Ústavní soud v obecné (hypotetické) rovině dodává, že může nastat výjimečná situace, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že k nim nebylo možné při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu by v takovém případě nicméně nebylo přehodnocování skutkového stavu, ale kontrola postupu soudů při jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (procesní) a jako taková by mohla být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání, které však stále musí obsahovat veškeré zákonem požadované náležitosti (blíže viz zmíněné stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Stěžovatel nicméně ani takto formulovanou otázku ve svém dovolání nevznesl a omezil se na prostý nesouhlas se závěry rozsudků krajského soudu a vrchního soudu.
14. Dovolání stěžovatele neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.), tato vada nebyla odstraněna v průběhu trvání lhůty k podání dovolání, a proto Ústavní soud v odmítnutí dovolání pro vady podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 243f odst. 2 o. s. ř. nespatřuje porušení práva stěžovatele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Ústavní soud z uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto jeho ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2024
Josef Baxa v. r. předseda senátu