Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. V., zast. Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem, sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4 - Pankrác, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2011, č.j. 22 Cdo 5308/2009-61, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.7.2009, č.j. 68 Co 199/2009-41, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4.2.2009, č.j. 17 C 142/2008-27, spojenou s návrhem na předběžné opatření a se žádostí o přednostní projednání, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel současně požádal, aby Ústavní soud - vzhledem k závažnosti újmy - projednal jeho stížnost přednostně a navrhl, aby Ústavní soud zakázal České republice, resp. Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jakékoliv nakládání s předmětnými pozemky. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 3 odst. 1:
Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Čl. 3 odst. 3:
Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Čl. 4 odst. 2:
Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem. Čl. 4 odst. 3:
Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Čl. 4 odst. 4:
Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 11 odst. 3:
Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Čl. 11 odst. 4:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 36 odst. 2:
Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Čl. 38 odst. 2:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná v části, ve které napadá usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení. Nejvyšší soud řádně zdůvodnil zastavení řízení, protože žalovaný subjekt zanikl. Stěžovatel, ač byl v řízení před obecnými soudy od samého počátku zastoupen kvalifikovaným právníkem - advokátem, nehodlá respektovat, že žalovaného označil vadně, a že tuto vadu napravil (a objasnil) městský soud. Žalovaným subjektem tedy nebyla Česká republika, byl jím Bytový podnik Praha 10, v likvidaci.
Z listin, které předložil sám stěžovatel, také vyplývá, že dohodu o vydání věci s ním dne 4.7.1991 uzavřel Bytový podnik Praha 10, státní podnik, že s ním v roce 2005 korespondoval likvidátor tohoto státního podniku a v hlavičce dopisu ze dne 23.3.2005, je opět označen Bytový podnik Praha 10, v likvidaci, s.p., a označení doplnění jeho identifikačním číslem. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, se proto mýlí v představě, že žalovaný má právního nástupce, že tedy procesním nástupcem žalovaného je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Podle § 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z tohoto pravidla obsahuje § 72 odst. 4 téhož zákona beneficium pro stěžovatele, a to v situaci, kdy byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, pak lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ve smyslu těchto ustanovení je zřejmé, že stěžovatel mohl podat ústavní stížnost do 60 dnů ode dne doručení rozsudku městského soudu (pozn. z obsahu přiložených rozhodnutí plyne, že se tak stalo ve IV. čtvrtletí roku 2009), avšak vzhledem k zastavení dovolacího řízení se nemohla uplatnit lhůta k podání ústavní stížnosti počítaná podle § 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb. Na tomto základě je proto ústavní stížnost směřující proti rozsudku městského soudu a proti rozsudku obvodního soudu podaná po zákonem stanovené lhůtě.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele usnesením Nejvyššího soudu, byla v této části jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V části napadající rozsudek městského soudu a rozsudek obvodního soudu byla tato ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. dubna 2012
Vojen Güttler předseda senátu