Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti P. N., zastoupeného JUDr. Martou Novákovou, advokátkou se sídlem Višňová 1836, Strážnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 224/2023-64 ze dne 15. 2. 2024, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 60 Ad 5/2022-69 ze dne 2. 8. 2023 a rozhodnutí čestné rady České lékařské komory č. j. 21/56-001/0107 ze dne 11. 3. 2022, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a České lékařské komory, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Obecné soudy v této věci přezkoumávaly rozhodnutí čestné rady České lékařské komory, která napadeným rozhodnutím uznala stěžovatele vinným z disciplinárního provinění a uložila mu disciplinární opatření v podobě vyloučení z komory podle § 18 odst. 3 písm. c) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře (zákon o České lékařské komoře). Disciplinární provinění spočívalo v tom, že stěžovatel "jako praktický lékař v ordinaci v X, v průběhu roku 2021 nutil nejméně dvě pacientky (paní J. K. a L. M.) ke gynekologickému vyšetření prováděnému jím osobně, pod pohrůžkou vyřazení těchto pacientek z registrace, ukončení péče o ně či nepřijetí do péče, aniž by měl od Krajského úřadu Jihomoravského kraje uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru gynekologie a porodnictví a aniž by pro zmíněné ukončení péče či nepřijetí do péče byly splněny zákonem stanovené důvody, a u nejméně jedné pacientky (R. K.) zmíněné gynekologické vyšetření v lednu 2021 provedl." Tím stěžovatel poskytoval zdravotní služby bez oprávnění podle § 11 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, neoprávněně ukončil péči o pacientky podle § 48 odst. 1 a 2 zákona o zdravotních službách a dále porušil také § 5 odst. 3 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, § 9 odst. 2 písm. a) zákona o České lékařské komoře a § 3 odst. 2, 3 a 5 etického kodexu České lékařské komory.
2. Stěžovatel se proti rozhodnutí komory bránil žalobou před krajským soudem podanou v červnu 2022. Krajský soud žalobu zamítl - nezabýval se přitom námitkami, které stěžovatel uplatnil poprvé až v podání z 25. 5. 2023, protože je považoval za opožděné ve smyslu § 71 odst. 2 věty třetí soudního řádu správního (s. ř. s). Ve věci také rozhodl bez jednání, neboť podle krajského soudu stěžovatel nevyslovil nesouhlas s rozhodnutím bez jednání ve smyslu § 51 s. ř. s. Krajský soud totiž stěžovatele 7. 8. 2022 vyzval ke sdělení, zda souhlasí, aby soud ve věci rozhodl bez jednání a současně ho poučil o tom, že nevyjádří-li do dvou týdnů od doručení tohoto přípisu svůj nesouhlas, bude mít za to, že s rozhodnutím bez jednání souhlasí. Stěžovatel v podání z 14. 8. 2022 uvedl, že "tedy žádáme, ať soud potvrdí žalobu a v případě potřeby nařídí řízení a provede výpovědi svědků, které hned na vyžádání zašleme". Následně o osm měsíců později, 13. 4. 2023, stěžovatel zaslal prostřednictvím svého zástupce žádost o informaci, "v jaké lhůtě lze očekávat nařízení ústního jednání, příp. rozhodnutí ve věci".
3. Nejvyšší správní soud pak zamítl stěžovatelovu kasační stížnost. Předně uvedl, že rozhodnutí krajského soudu i čestné rady České lékařské komory jsou přezkoumatelná. Přisvědčil pak krajskému soudu, že mnoho námitek stěžovatel uplatnil opožděně až po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Proto k nim krajský soud ze zákona nemohl přihlížet a současně se jimi nemohl zabývat ani Nejvyšší správní soud, neboť námitky (řádně a včas) neuplatněné v řízení před krajským soudem jsou nepřípustné podle § 104 odst. 4 s.
ř. s. Nejvyšší soud zdůraznil, že řízení o žalobě proti rozhodnutí čestné rady České lékařské komory je ovládáno dispoziční zásadou (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Podle Nejvyššího správního soudu také krajský soud správně vyhodnotil, že ve věci může rozhodnout bez nařízení jednání, protože vůle stěžovatele byla jednoznačná - nevyjádřil nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání, naopak opětovně se vyjádřil tak, že je na volbě krajského soudu, zda jednání nařídí, nebo rozhodne bez něj. Neshledal přitom ani další procesní pochybení.
4. Stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí porušila jeho právo na svobodu podnikání podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (Listina), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva) a také princip právní jistoty, která je podle stěžovatele vtělena do čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny. Kromě zrušení napadených rozhodnutí stěžovatel také navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť mu hrozí vážná újma.
5. Stěžovatel předně považuje uložené disciplinární opatření v podobě vyloučení z komory za příliš tvrdé, nepřiměřené a nedůvodné. Dále namítá, že soudy nepřihlédly ke všem skutečnostem a důkazům, které navrhoval. Správní soudy ho ani dostatečně neseznámily se svým právním názorem a rozhodly tak překvapivě. Stěžovatel také míní, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že mu odňal možnost věc osobně projednat při jednání před soudem, aniž by stěžovatele vyzval k upřesnění jeho nesrozumitelného podání z 14. 8. 2022. Stěžovatel podle svých slov zvolil nevhodnou formulaci jakožto právní laik, ale protože avizoval výslech svědků, je zřejmé, že ve skutečnosti chtěl, aby soud jednání nařídil.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. K tomu v projednávané věci nedošlo.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, s níž se obecné soudy a zejména Nejvyšší správní soud podrobně vypořádaly a jejich odůvodnění nevykazuje prvky svévole ani jiné ústavněprávní nedostatky. Naopak, především napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu v bodech 24 až 72 obsáhle a z ústavněprávního pohledu dostatečně vysvětluje, proč se jedním okruhem námitek vůbec nemůže zabývat (stěžovatel je neuplatnil před krajským soudem, resp. je uplatnil pozdě), proč napadená rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná a proč krajský soud mohl rozhodnout bez jednání.
9. Ani Ústavnímu soudu - s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti - nepřísluší hodnotit námitky, kterými se v souladu s procesními předpisy nemohly zabývat obecné soudy. Jestliže soudní řád správní zapovídá obecným soudům k opožděným námitkám přihlížet, nedává smysl, aby Ústavní soud obecným soudům jakékoliv nedostatky týkající se věcného posouzení těchto námitek vytýkal. Jediné, čím se Ústavní soud v tomto ohledu může zabývat, je otázka, zda soudy své závěry řádně odůvodnily a jestli nepostupovaly příliš formalisticky a svým výkladem procesních předpisů neupřely stěžovateli některá základní práva (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1534/08 , body 12 až 14). Tomu ale nic nenasvědčuje a ani stěžovatel nepřináší žádné konkrétní argumenty, proč by výklad zvolený obecnými soudy nebyl ústavně souladný.
10. Stěžovatel pouze opakuje, že soudy postupovaly přehnaně formalisticky. Podle Ústavního soudu však přepjatý formalismus nelze ztotožňovat s postupem podle zákona. To je totiž naopak projevem právního státu, zásady zákonnosti výkonu veřejné moci a koneckonců také principu právní jistoty, na nějž stěžovatel odkazuje. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že jeho případ spadá pod rozsah čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, které stanovují požadavky na spravedlivý proces. Také lze souhlasit, že je povinností soudů poskytovat ochranu právům. Každé soudní řízení je však ovládáno procesními předpisy, což ostatně plyne už z první věty čl. 36 odst. 1 Listiny, podle nějž se "každý může domáhat stanoveným postupem svého práva".
11. Onen stanovený postup právě upravují procesní předpisy, jejichž výklad je primárně v gesci obecných soudů. Ty v této otázce postupovaly na základě § 71 odst. 2 a § 104 odst. 4 s. ř. s. Závěr soudů, že stěžovatel v podání z 25. 5. 2023 oproti včasnému podání z 29. 6. 2022, kdy již byl právně zastoupen, vznesl nové žalobní body, je přesvědčivě odůvodněn a z ústavněprávního pohledu mu nelze nic vytknout. Ostatně tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou a odbornou literaturou, podle níž lze řádně a včas uplatněné žalobní body dále rozvíjet i po uplynutí lhůty, avšak nelze přetvářet uplatněné žalobní body tak, že by poukazovaly na jiné aspekty nezákonnosti rozhodnutí či vady řízení.
Nelze připustit, aby zcela obecně vymezený zárodek žalobního bodu byl kdykoliv naplňován libovolným obsahem, neboť tím by byla zásada koncentrace řízení fakticky zlikvidována. Nepřípustně by to totiž zvýhodňovalo žalobce, jenž by vymezil žalobní body pouze ve zcela obecné rovině, oproti žalobci, který by žalobní body formuloval určitě. Smyslem těchto přísných pravidel je v rozumné době ustálit otázky, jimiž se správní soud bude v řízení zabývat (Kühn, Z., Koucourek T. a kol. Soudní řád správní. Komentář.
Wolters Kluwer, 2019, s. 571 a 604 a tam citovaná judikatura). Stěžovatel ostatně nepředkládá žádné konkrétní důvody, proč by měly soudy v jeho případě tato ustanovení procesních předpisů vyložit či aplikovat jinak.
12. Z obdobných důvodů jako správní soudy se tedy ani Ústavní soud nemůže zabývat argumenty týkajícími se nepřiměřeností disciplinárního opatření a dalšími opožděně uplatněnými námitkami, protože k nim stěžovatel řádně a včas nevyužil všechny účinné prostředky nápravy (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
13. Ústavní soud také neshledává nic protiústavního na tom, jak obecné soudy vyložily projev vůle stěžovatele ohledně nenařízení jednání. Stěžovatel, byť toho času ještě nezastoupen advokátem, byl výslovně vyzván a poučen, že má vyjádřit svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání. Uvedl-li stěžovatel, že má soud nařídit jednání "v případě potřeby" a následně, již zastoupen advokátem, se dotázal, "v jaké lhůtě lze očekávat nařízení ústního jednání, příp. rozhodnutí ve věci", je výklad správních soudů, že svůj nesouhlas s nenařízením jednání nevyjádřil, opodstatněný a především opět podrobně odůvodněný. Ústavní soud proto ani zde nenachází důvod, který by ospravedlnil jeho výjimečný zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů.
14. Namítá-li stěžovatel, že rozhodnutí správních soudů pro něj byla překvapivá a jsou v rozporu s předvídatelností soudního rozhodování, neboť soudy jej dostatečně neseznámily s jejich právním názorem, nelze s tím souhlasit. Jak už Ústavní soud naznačil výše, napadené rozsudky jsou velmi podrobně a rozumně odůvodněny. Relevantním námitkám stěžovatele soudy věnovaly náležitou pozornost a s jejich právním názorem jej seznámily zcela dostatečně.
15. Protože Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
16. S ohledem na výrok tohoto usnesení a na to, že Ústavní soud celou věc vyřídil přednostně v relativně krátké době, již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu