Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Hugem Hubeným, advokátem se sídlem Běhounská 4/20, Brno, proti bodu 35 usnesení Zastupitelstva města Brna ze dne 24. 1. 2012 č. Z6/012, takto: Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Zastupitelstvo města Brna na svém zasedání č. Z6/012 v bodu 35 Dispozice s bytovými domy Osová 2, 4, Osová 6, Osová 8 v MČ Brno - Starý Lískovec - ZM6-1125 jednak zrušilo usnesení Zastupitelstva města Brna č. Z6/009 ze dne 11. 10. 2011 (a to body č. 48, č. 49 a č. 50.) a dále schválilo výjimku z Pravidel prodeje domů bytů a nebytových prostor v těchto domech včetně pozemků z vlastnictví města Brna do vlastnictví právnických a fyzických osob a souhlasilo s prodejem domů Osová 2, 4, Osová 6 a Osová 8 dle zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, po jednotkách z úrovně MČ Brno - Starý Lískovec s tím, že nebytové jednotky v těchto domech zůstanou v majetku statutárního města Brna.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí především následující. Stěžovatel je na základě nájemní smlouvy uzavřené se Statutárním městem Brna, Městskou částí Brno - Starý Lískovec, nájemcem konkretizovaných nebytových prostor. Bylo dohodnuto nájemné ve výši, jež zohledňuje investice provedené stěžovatelem; z důvodu těchto investic byla doba nájmu stanovena na 30 let. Dne 26. 6. 2001 schválilo Zastupitelstvo města Brna na svém zasedání č. Z3/029 Pravidla prodeje domů, bytů a nebytových prostor v těchto domech včetně pozemků z vlastnictví města Brna.
V čl. 4 těchto Pravidel jsou stanoveny právní formy prodeje; je řečeno, že prodej domů, bytů a nebytových prostor v těchto domech se uskuteční - pod bodem a) podle občanského zákoníku do vlastnictví právnické osoby založené výlučně nájemci bytů a nebytových prostor v domě, či do podílového spoluvlastnictví nájemců v domě či do vlastnictví fyzické osoby, která je nájemcem bytu v domě. Z uvedeného vyplývá mimo jiné to, že byla odsouhlasena tzv. privatizace celého domu en bloc. V nájemní smlouvě bylo mezi stěžovatelem a Statutárním městem Brnem, Městskou částí Brno - Starý Lískovec, dohodnuto, že v případě prodeje domu (v němž se nachází nebytové prostory v nájmu stěžovatele) z vlastnictví města Brna do vlastnictví právnických a fyzických osob bude postupováno dle Pravidel prodeje domů, bytů a nebytových prostor, schválených Zastupitelstvem města Brna na svém 23/029 zasedání dne 26.
6. 2001. Dne 11. 10. 2011 schválilo Zastupitelstvo města Brna na svém zasedání č. Z6/009 pod bodem 48 záměr prodeje domovního celku - mimo jiné domu, v němž se nachází nebytové prostory v nájmu stěžovatele. Dne 24. 1. 2012 pak zastupitelstvo města Brna rozhodlo na svém zasedání č. Z6/12, pod bodem 35 (pozn.: který je napaden), že své předchozí usnesení ze dne 11. 10. 2011, konkrétně body č. 48 a č. 49 ruší. Současně pak Zastupitelstvo města Brna schválilo výjimku z pravidel prodeje domů, bytů a nebytových prostor v těchto domech včetně pozemků z vlastnictví města Brna do vlastnictví právnických a fyzických osob a souhlasilo s prodejem domů (kde je stěžovatel nájemcem nebytových prostor) dle zákona o vlastnictví bytů, po jednotkách z úrovně MČ Brno - Starý Lískovec s tím, že nebytové jednotky v těchto domech zůstanou v majetku statutárního města Brna.
Z důvodové zprávy týkající se projednání bodu 35 vyplývá, že jediným podkladem pro napadené rozhodnutí je anonymní sdělení, kterým je vyjádřeno podezření, že by privatizací po domech jako celcích mohlo dojít k obohacení jednoho z nájemců, a to přes to, že nájemci se od tohoto anonymního sdělení distancovali. Starosta městské části Brno - Starý Lískovec rozeslal dne 21. 12. 2011 dopis adresovaný nájemcům bytů, ve kterém se výslovně uvádí osoba stěžovatele, který by na základě sdělení nájemců (bez bližší specifikace) měl privatizaci zneužít k osobnímu obohacení.
Stěžovatel P. H. je členem politické strany Nezávislí demokraté a je opozičním zastupitelem v zastupitelstvu městské části Brno - Starý Lískovec. Stěžovatel má za to, že ze shora uvedeného popisu skutkového stavu je zřejmé, že současné vedení městské části se všemožně snaží stěžovateli pro jeho politické přesvědčení a členství v politické straně uškodit. Cítí se být pro svoje politické přesvědčení a svou politickou příslušnost pronásledován. Stěžovatel je řádným nájemcem nebytových prostor. Smlouvy o nájmu uzavíral s vidinou garance návratnosti svých nemalých investic.
Jeho postavení jako nájemce nebytových prostor se dle jeho názoru nijak neliší od postavení nájemců bytových jednotek. Tvrzení, že by privatizací mohlo dojít k osobnímu obohacení jediného nájemce, je naprosto nesmyslné a nepodložené. Důsledek takovéhoto přistupuje pak čistě diskriminační, neboť s jedním z nájemců je bez jakékoli objektivní příčiny zacházeno odlišně než s ostatními. Stěžovatel pak důvod tohoto odlišného zacházení spatřuje jednoznačně ve své politické orientaci.
Ústavní soud uvádí, že se v principu obdobnou věcí ve své judikatuře již zabýval. Totiž, již v minulosti několikrát podali jiní stěžovatelé ústavní stížnost proti rozhodnutí obce, kterým obec rozhodovala o svém majetku. Ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 724/06 se stěžovatel kupříkladu domáhal zrušení rozhodnutí obce, kterým na základě usnesení obecního zastupitelstva došlo k vyřazení nemovitosti stěžovatele z výkupu nemovitostí. Ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 346/07 se stěžovatel domáhal zrušení článku 1 Zásad pro výkup nemovitostí z Fondu náhrad města Ostravy vydaných usnesením Zastupitelstva města Ostravy.
Ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 85/06 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení obecního zastupitelstva, kterým byl schválen převod nemovitostí z majetku obce. Ústavní stížnost byla ve všech uvedených případech odmítnuta jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [tedy dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Citovaná usnesení Ústavního soudu byla v podstatě postavena na následující argumentaci.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") rozhoduje Ústavní soud o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Na tuto ústavní kautelu dále navazuje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které rovněž spojuje protiústavní rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah s orgánem veřejné moci. Veřejnou mocí se přitom, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 75/93 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usnesení č. 3, str. 201).
Zastupitelstvo města není a nemůže být orgánem veřejné moci ve smyslu uvedené definice, ale naopak je veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek a vystupuje v právních vztazích svým jménem (§ 2 zákona č. 128/2000 Sb.). Ústavní soud má ve vztahu k napadenému usnesení Ústavou a zákonem o Ústavním soudu přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat.
Pokud je petit ústavní stížnosti, která v zásadě směřuje proti usnesení zastupitelstva obce v souvislosti s výkonem její samostatné působnosti [§ 35 odst. 1 a § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb.], formulován tak, že Ústavní soud má zrušit usnesení, kterým zastupitelstvo rozhodovalo o svém majetku, není Ústavní soud k projednání takového návrhu příslušný, neboť by se jednalo o jeho nepřípustný zásah do samostatné působnosti obce, jejíž výkon zákon svěřuje příslušnému orgánu obce. Ústavní soud není oprávněn nahradit zastupitelstvo, příp. jiný příslušný orgán obce, v jeho oprávnění o majetkoprávních úkonech rozhodnout. Výše uvedené závěry a argumentace plně dopadají i na nynější ústavní stížnost, neboť i nyní stěžovatel napadá rozhodnutí obce, kterým táž o svém majetku rozhodovala. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 12. dubna 2012
Vojen Güttler soudce zpravodaj