Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Michaelou Hechtovou, LL.M., advokátkou, sídlem K. H. Borovského 692/63, Sokolov, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 393/2023-151 ze dne 18. ledna 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 20 C 3/2022-133 ze dne 9. října 2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily jeho základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze ("městský soud").
2. V souvislosti s trestním stíháním stěžovatele provedla policie dne 6. května 2019 domovní prohlídku v domě stěžovatelovy sestry a zajistila řádově stovky věcí včetně skleněného obrazu sv. Jiří ("obraz"). Po pravomocném odsouzení stěžovatele Okresní soud v Náchodě (trestní soud) rozhodl dne 10. června 2020 o vrácení již nepotřebných zajištěních věcí stěžovateli. Obraz byl stěžovateli fyzicky vrácen v roce 2021, a to v poškozeném stavu. V souvislosti s tímto poškozením stěžovatel uplatnil u vedlejší účastnice nárok na náhradu majetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu. Vedlejší účastnice žádosti nevyhověla. Stěžovatel nárok na náhradu škody uplatnil soudní cestou.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem rozhodl tak, že žalobu o zaplacení 40 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Obvodní soud ve věci rozhodoval již podruhé. První, též zamítavý, rozsudek ze dne 6. února 2023 městský soud usnesením sp. zn. 70 Co 130/2023 ze dne 31. května 2023 zrušil a věc obvodnímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Zdůraznil tehdy, že nesprávný úřední postup policie není sporný, nýbrž je sporné vlastnictví obrazu a potažmo výše škody.
4. Napadeným rozsudkem obvodní soud žalobu zamítl pro absenci aktivní věcné legitimace. Dospěl k závěru, že stěžovateli se nepodařilo prokázat, že je vlastníkem obrazu. Stěžovatel tvrdil, že obraz pořídil mezi lety 2007 až 2009 na bleším trhu (burze), cenu si již nepamatuje, doklad o koupi nemá. Poukazoval na to, že v březnu 2012 mu byl obraz odcizen J. K., který vnikl do domu stěžovatelovy sestry a odcizil tam různé předměty včetně obrazu. V řízení ve věci obžalovaného K. stěžovatel vystupoval jako vlastník obrazu, a obraz mu byl pak i vydán.
Z toho i z následného vrácení obrazu v roce 2021 (po zajištění v roce 2019) dovozoval prokázání vlastnického práva. Obvodní soud tento skutkový závěr nesdílel. Vlastnické právo k obrazu nelze podle něj dovodit z trestního řízení proti pachateli krádeže obrazu s ohledem na nejednoznačný popis obrazu v odsuzujícím rozsudku (označen jako barokní podmalba, stáří 250 let) a navíc by tím bylo prokázáno jen vlastnictví obrazu v roce 2012, stejně tak nelze podle obvodního soudu vlastnictví dovozovat z usnesení ze dne 10.
června 2020 o vrácení zajištěných věcí stěžovateli podle § 80 odst. 1 trestního řádu. Soud při hodnocení důkazů přihlédl k rozporům v tvrzeních stěžovatele, jakož i k trestní minulosti stěžovatele a povaze jeho trestné činnosti.
5. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Městský soud konstatoval, že chybějící doklad o koupi obrazu neznamená, že stěžovatel nemohl prokázat vlastnictví jinak. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu a poukázal na rozpory v tvrzení stěžovatele.
6. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že obecné soudy ignorovaly jeho vlastnické právo k obrazu a trestní spis pachatele krádeže obrazu (v roce 2012) si nevyžádaly. Tak by se vyvrátily jakékoli pochybnosti o totožnosti obrazu, a tím i o vlastnictví stěžovatele. Tvrdí, že dům, v němž byl obraz zajištěn, užíval, byly na něj jako uživatele domu vedeny energie. Dle jeho názoru vyčerpal všechny možnosti prokázání svého vlastnického práva, když doklad o koupi nemá již k dispozici. Má za to, že v případě pochybností o vlastnickém právu by jistě nemohl okresní soud podle § 80 odst. 1 trestního řádu rozhodnout o vrácení obrazu stěžovateli. Uzavírá, že soudy dospěly k absurdnímu závěru, že osoba, které orgány činné v trestním řízení opakovaně obraz vrátily, není vlastníkem obrazu.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.
8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů; zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zároveň platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. dubna 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Právní závěry, na nichž je založeno rozhodnutí v bagatelní věci, Ústavní soud přezkoumává zpravidla jen v případech, kdy jsou výsledkem ustálené nebo naopak nejednotné rozhodovací praxe, která fakticky brání tomu, aby mohlo být ústavně souladného výsledku dosaženo i bez jeho zásahu [např. nález sp. zn. II. ÚS 2460/17 ze dne 19. března 2018 (N 53/88 SbNU 699)].
10. V nyní posuzované věci je spor veden o jistinu ve výši 40 000 Kč, což je částka pod limitem přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 občanského soudního řadu, na věc lze tedy nahlížet jako na bagatelní.
11. Těžištěm ústavní stížnosti je pak nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, jak je provedly obecné soudy, popř. s jejich závěrem o nadbytečnosti některých důkazů. Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, překročily-li by obecné soudy hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), popř. bylo-li by možné konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Se stěžovatelem lze sice souhlasit, že měly-li soudy pochybnost o totožnosti obrazu s tím, který byl odcizen J. K. v roce 2012, mohl pochybnost rozptýlit obsah trestního spisu, který k důkazu stěžovatel navrhoval. Leč rozhodnutí obecných soudů nestojí jen na této pochybnosti. Obecné soudy se při hodnocení důkazů nedopustily excesu, který by měl mít za následek kasační zásah Ústavního soudu. Úvahy obecných soudů se pohybují v prostoru volného uvážení důkazů vytyčeného § 132 občanského soudního řádu.
Vzhledem ke konkrétním okolnostem tvrzení stěžovatele neuvěřily, provedené důkazy je nepřesvědčily a u neprovedených vysvětlily, proč provedeny nebyly. K námitce stěžovatele, že neměl kvůli chybějícímu dokladu o koupi možnost vlastnictví obrazu prokázat, Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel byl řádně poučen podle § 118 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu a opakovaně vyzýván k označení důkazů. Přesto žádné další důkazy nenavrhl. Není úkolem obecných soudů v řízeních sporných procesní aktivitu účastníků nahrazovat, neunáší-li své břemeno tvrzení nebo důkazní (srov. usnesení IV.
ÚS 3681/18 ze dne 19. února 2019). Závěry obecných soudů tak považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
14. Stěžovatel se současně mýlí, tvrdí-li, že jeho vlastnické právo vyplývá i z vrácení věcí, zajištěných orgány činnými v trestním řízení. Z ustálené judikatury plyne, že k právu jiné osoby na věc (tj. osoby jiné, než která věc vydala nebo které byla věc odňata) může orgán činný v trestním řízení přihlížet podle § 80 odst. 1 věty druhé trestního řádu jen tehdy, jestliže tato jiná osoba právo na věc uplatňuje. Není-li tomu tak, věc se vrátí zásadně tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, aniž by orgán činný v trestním řízení zkoumal otázku, zda je tato osoba vlastníkem vrácené věci, protože rozhodnutím podle § 80 odst. 1 trestního řádu není řešena otázka vlastnického práva k této věci a i po uvedeném rozhodnutí se jiná osoba může domáhat vydání věci v řízení ve věcech občanskoprávních (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 22/2000 ze dne 29. března 2000).
15. Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu