Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Ing. Igora Antociho, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2022, č. j. 23 Co 191/2022-255, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 22. června 2022, č. j. 25 C 44/2021-196, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Mgr. Any Antoci, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel a vedlejší účastnice jsou manželé v rozvodovém řízení, kteří spolu nežijí a uzavřeli dohodu o režimu oddělených jmění. Vedlejší účastnice se domáhala žalobou určení výživného pro nerozvedenou manželku.
3. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozhodl tak, že stěžovatel je povinen přispívat vedlejší účastnici počínaje dnem 19. 8. 2021 výživným ve výši 5 000 Kč měsíčně s tím, že dlužné výživné za dobu od 19. 8. 2021 do 30. 6. 2022 v celkové výši 31 935 Kč je stěžovatel povinen splatit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil, pouze změnil výrok týkající se dlužného výživného tak, že dluh na výživném za dobu od 19. 8. 2021 do 31. 7. 2022 činí 34 935 Kč.
5. Stěžovatel tvrdí, že soudy postupovaly protiústavně, neboť nerespektovaly svobodnou dohodu stěžovatele a vedlejší účastnice, kteří se "v souvislosti s notářsky zachycenou dohodou o režimu oddělených jmění dohodli, že vůči sobě po dobu manželství ani v případě rozvodu nebudou navzájem uplatňovat vyživovací povinnost". Stěžovatel vytýká obecným soudům, že uvedenou dohodu označily za neplatnou s tím, že nároku na výživné se nelze vzdát z důvodu kogentní povahy § 697 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.").
6. Podle stěžovatele byl napadenými rozhodnutími obecných soudů porušen ústavní princip garantovaný v čl. 2 odst. 3 Listiny, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Jeho projevem je zásada smluvní svobody, která zaručuje, že svobodní lidé si mohou ujednat svá soukromá práva odchylně od zákona, nezakazuje-li to zákon výslovně, tj. ujednat změnu nebo zánik existujících soukromoprávních závazků. Podle stěžovatele sem spadá též právo na výživné mezi manžely. Občanské právo hmotné na mnoha místech využívá práva výslovně zakázat či omezit ujednání odchylující se od znění zákona. V rodinném právu jde např. o § 750 o. z., které omezuje snoubence při ujednání o manželském majetkovém režimu.
7. Stěžovatel tvrdí, že ve vztahu k výživnému mezi manžely obsahuje § 697 o. z. zásadně dispozitivní úpravu, podle níž manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Zákon výslovně nezakazuje sjednat manželům odchylku od této úpravy, manželé tedy mají smluvní volnost v otázkách vzájemné vyživovací povinnosti; zákon dokonce ani nestanoví žádné omezení těchto ujednání co do formy. Lze shledat jednoznačný úmysl zákonodárce, který zavedl pravidlo, že ustanovení zákona je kogentní jen tam, kde to zákon stanoví výslovně. Přesto soudy dovodily kogentní povahu § 697 o. z., ačkoliv zákon výslovně nezakazuje manželům se od tohoto pravidla odchýlit. Učinily tak na základě závěru, že "výživné je nezcizitelným právem manželů a nelze se ho vzdát", což však podle stěžovatele z právního řádu výslovně ani výkladem nevyplývá. Právní řád již neobsahuje překonané pravidlo, že kogentnost ustanovení zákona lze dovodit z povahy ustanovení zákona. Současná právní úprava v § 1 odst. 2 o. z. jednoznačně stanoví, že ke kogentnosti ustanovení hmotného práva občanského se vyžaduje výslovný zákaz odchylného ujednání. Výklad soudů by vedl k absurdnímu důsledku, že manželé by nebyli oprávněni sjednat v řízení o vyživovací povinnosti jednoho z manželů smír.
8. Stěžovatel zpochybňuje závěr soudů o nezcizitelnosti nároku na výživné, dodává, že na ujednání o vyživovací povinnosti manželů nebylo nic nemravného, neporušovalo ani veřejný pořádek. Toto ujednání bylo součástí širšího ujednání manželů o jejich majetku, nesvoboda vedlejší účastnice při učinění tohoto ujednání nebyla prokázána, ostatně při podpisu u notáře by nic takového nepřicházelo v úvahu.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stanoví-li čl. 2 odst. 3 Listiny, že "každý může činit, co není zákonem zakázáno", neznamená to, že zákaz musí být v zákoně uveden vždy výslovně. Kogentní povahu právní normy je nutno primárně hledat v jejím účelu a smyslu, nikoli jen ve formulaci konkrétního ustanovení zákona, tedy pouze za použití striktně jazykového výkladu. Není sporu o tom, že řada zákonných ustanovení je formulována tak, že z jejich textu je dispozitivní povaha zřejmá ("nedohodnou-li se strany jinak"), nebo naopak obsahují explicitní vyloučení možnosti odchýlení se od právní normy. Ve většině případů však pouhé jazykové vyjádření není jednoznačné a je nutno použít teleologický výklad.
12. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že manželé mají naprostou smluvní volnost v otázkách vzájemné vyživovací povinnosti pouze proto, že to zákon výslovně nezakazuje. Stejně tak nelze považovat za překonané pravidlo, že "kogentnost ustanovení zákona lze dovodit z povahy ustanovení zákona". Aktuální odborná literatura se při posuzování kogentnosti či dispozitivnosti právní normy kloní k přednosti teleologického výkladu před jazykovým. Např. publikace Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník, § 1 - 117, Velký komentář, Svazek I, Leges, 2013, při rozlišování kogentních a dispozitivních norem uvádí, že "východiskem pro zjištění povahy normy je její teleologický výklad, povaha normy tedy vyplývá z jejího smyslu a účelu.
Kvalifikací normy jako kogentní dochází k omezení autonomie vůle, proto příslušná norma musí sledovat takový účel, který se v poměřování prosadí proti principu autonomie vůle" (§ 1 o. z., marg. č. 123). Naopak "je zásadně irelevantní dikce (formulace) ustanovení (jazykového vyjádření normy), jehož právní povahu zkoumáme. To samozřejmě neplatí, pokud toto ustanovení výslovně odchylné ujednání zakazuje" (§ 1 o. z., marg. č. 127). Podobně publikace Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol: Občanský zákoník, 2.
vydání, 2. aktualizace, 2023 [dostupný na beck-online.cz] uvádí, že "postavení osob upravují (a proto jsou kogentní) např. ... i ustanovení rodinného práva, ovšem s řadou výjimek", přičemž autoři komentáře mezi výjimky neřadí v nynější věci podstatný § 697 o. z. (srov. § 2 odst. 1 o. z., marg. č. 70).
13. Stěžovatel ve své argumentaci pomíjí odlišnou povahu manželského majetkového práva (dohoda stěžovatele a vedlejší účastnice o oddělených jměních), na straně jedné, a institutu výživného, resp. vzájemné vyživovací povinnosti mezi manžely, na straně druhé. I při snaze o spravedlivé vypořádání majetku, o kterém hovoří stěžovatel, nelze opomenout, že jde o odlišné instituty s jiným účelem. Nelze např. vyloučit situaci, kdy se kterýkoli z manželů v budoucnu dostane do životní situace (typicky sociální) vyžadující pomoc druhého z manželů, která je imanentní součástí institutu manželství jako takového, a to bez ohledu na předchozí oddělení společného jmění manželů. Jednou z povinností manželů je povinnost vzájemné podpory (§ 687 o. z.), jehož odrazem je institut výživného mezi manžely.
14. Závěry soudů vycházející z teleologické interpretace § 697 o. z., zohledňující účel institutu výživného, potažmo účel manželství, tak nejsou překvapivé či rozporné s obvyklým výkladem příslušných institutů. Např. publikace Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975), 2. vydání, 2020, C. H. Beck [dostupný na beck-online.cz] uvádí, že "povinnost manželů podporovat se vyplývá z podstaty manželství jako životního společenství" (komentář k § 687 o.
z., marg. č. 8), přičemž "vyživovací povinnost mezi manžely trvá po celou dobu trvání manželství. Jedinou situací nepřiznání výživného mezi manžely je případ, kdy by plnění vyživovací povinnosti bylo v rozporu s dobrými mravy, jak to vyplývá z ustanovení § 2 odst. 3, resp. by šlo o zjevné zneužití práva dle § 8" (komentář k § 697 o. z., marg. č. 2). Podobně publikace Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., Zuklínová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II, Wolters Kluwer, 2014 [dostupný v systému ASPI] uvádí, že "systematické zařazení vyživovací povinnosti mezi manžely do části druhé hlavy I dílu 4 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o povinnostech a právech manželů (a nikoli do ustanovení o vyživovací povinnosti) reflektuje specifický charakter této povinnosti vyplývající přímo z ekonomických a sociálních funkcí manželství jakožto společensky i právně institucionalizovaného soužití.
Tato povinnost (ani analogicky) nevzniká mezi nesezdanými páry. Právo na výživné mezi manžely považujeme za osobní a nezcizitelné právo, které oprávněný manžel nemůže převést na jinou osobu" (komentář k § 697 o. z.).
15. Zákon spojuje výživné s požadavkem, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Teprve v případě relevantního odlišení životní úrovně manželů je možno požadovat výživné po druhém manželovi. Tohoto nároku se nelze vzdát před tím, než vůbec vznikl, jak se to stalo v nyní posuzovaném případě. Již citovaná publikace autorů Petrov, Výtisk a Beran k § 697 o. z. uvádí, že je "kogentní co do základu nároku, jejž nelze smlouvou sjednanou pro futuro platně vyloučit. Rozsah vyživovací povinnosti lze však in concreto kvantifikovat dohodou zcela odvislou od svobodné vůle manželů".
Podobně k § 687 o. z. zakotvujícímu vzájemná práva a povinnosti manželů (mj. povinnost vzájemné podpory) uvádí, že "oba odstavce obsahují úpravu práv týkajících se postavení osob v rodinném vztahu, jejich kogentní povahu lze dovodit z § 1 odst. 2 části věty za středníkem ve vztahu k ujednáním do budoucna modifikujícím vzájemná manželská práva a povinnosti předtím, než nastanou okolnosti tvořící skutkový základ pro jejich výkon či plnění in concreto" (marg. č. 3). Podle dalších odborníků "z povahy věci a také z řady ustanovení vyplývá, že výživné je nepromlčitelné (§ 613), nepřevoditelné (ať už jednostranně, či smlouvou), nelze se ho vzdát ani předem, ani jinak.
Řada ustanovení je koncipována kogentně, neboť v rámci výživného jde o vysoce chráněný zájem na veřejném pořádku ve věci ochrany slabší strany, o uspokojování mnohdy základních potřeb oprávněného, o jeho zdraví, život, tedy i o ochranu jeho osobnosti" (Telec, I., Králíčková, Z.: Výživné v novém občanském zákoníku, Bulletin advokacie, č. 3, 2014, s. 24).
16. Výklad zaujatý obecnými soudy v posuzované věci je tak v souladu s výkladem opakovaně zmíněným v odborné literatuře, nejde o pohled překvapivý, nijak excesivní či dokonce v důsledku protiústavní, resp. příčící se ústavní zásadě zakotvené v čl. 2 odst. 3 Listiny.
17. K argumentu stěžovatele týkající se svobodné vůle vedlejší účastnice dokládané tím, že dohoda byla uzavřena před notářem, lze upřesnit, že formu notářského zápisu měla dohoda o vypřádání majetku (oddělení jmění), na dodatku týkajícího se vzdání se výživného byly pouze notářsky ověřené podpisy. Z výše uvedeného je však zřejmé, že otázka svobody vůle při vzdání se nároku na výživné pro futuro je irelevantní z důvodu kogentní povahu normy garantující právo na výživné za trvání manželství.
18. Ústavní soud uzavírá, že soudy přijatý výklad vedoucí v důsledku k vyhovění žalobě vedlejší účastnice, tedy k přiznání výživného nerozvedené manželce, nepředstavuje jakýkoli interpretační exces týkající se podústavního práva, který by umožnil Ústavnímu soudu do rozhodnutí obecných soudů zasahovat. Daný výklad je naopak zcela v souladu se závěry obsaženými v řadě doktrinálních prací z oblasti občanského práva, na které Ústavní soud shora odkázal.
19. Po posouzení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila čl. 2 odst. 3 Listiny.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu