Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Milady Novotné, zastoupené Mgr. Ing. Lenkou Pechovou, advokátkou, sídlem Školská 695/38, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3820/2023-338 ze dne 31. ledna 2024 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 234/2022-292 ze dne 8. června 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Mgr. Ondřeje Krásy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Stěžovatelka a vedlejší účastník jsou (spolu s dalšími osobami) podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. X, jehož součástí je stavba Y. o 10 podlažích v Ú., katastrální území B. ("budova"). Spoluvlastnické podíly stěžovatelky a vedlejšího účastníka jsou stejně velké (1/10), každý z nich výlučně užívá jedno podlaží budovy, podlahová plocha užívaných podlaží se ale liší.
3. Žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami ("okresní soud") se stěžovatelka na vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení částky 145 324,80 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Vedlejší účastník se měl na stěžovatelce obohatit tím, že užívá 7. nadzemní podlaží o výměře 738 m2, kdežto stěžovatelka užívá 9. nadzemní podlaží o výměře jen 390 m2.
4. Okresní soud rozsudkem č. j. 14 C 192/2020-79 ze dne 8. června 2021 žalobu zamítl co do jistiny a části příslušenství (výrok I), co do části příslušenství řízení zastavil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III). Z provedených důkazů okresní soud zjistil, že mezi spoluvlastníky budovy byla v roce 2008 uzavřena dohoda, kterou se spoluvlastníci dohodli, že každý z nich bude výlučně užívat konkrétní podlaží (vždy jedno na spoluvlastnický podíl o velikosti 1/10), ač výměra takto výlučně užívaných ploch (podlaží) se lišila. Spoluvlastníci výslovně neujednali, že by někomu z nich měla náležet náhrada za to, že využívá menší plochu, než by odpovídalo spoluvlastnickému podílu, proto podle okresního soudu nebylo možno žalobě vyhovět.
5. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze ("krajský soud") usnesením č. j. 30 Co 99/2021-106 ze dne 27. října 2021 zrušil rozsudek okresního soudu ve výrocích I a III a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Podle právního názoru krajského soudu spoluvlastníkovi užívajícímu menší část nemovitosti, než odpovídá jeho podílu, náhrada náleží, ledaže by se spoluvlastníci dohodli, že nenáleží. Proto krajský soud uložil okresnímu soudu, aby se zaměřil na zjištění, zda taková dohoda byla uzavřena.
6. Okresní soud pak rozsudkem č. j. 14 C 192/2020-194 ze dne 9. června 2022 žalobě vyhověl co do částky 127 522,80 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do zbytku žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu (výroky III, IV) a mezi účastníky (výrok V). Podle okresního soudu nebylo jednoznačně prokázáno, že by došlo k uzavření alespoň ústní dohody všech spoluvlastníků o tom, že si navzájem nebudou kompenzovat různé výměry jednotlivých podlaží. Žaloba byla částečně zamítnuta, neboť ze skutkových zjištění vyplynulo, že rozsah, v němž vedlejší účastník nadužívá budovu, je o něco menší, než plynulo z žalobních tvrzení.
7. Rozsudek okresního soudu napadla odvoláním stěžovatelka (výroky II, III a IV) i vedlejší účastník (výroky I, IV a V). O odvoláních rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem poté, co částečně zopakoval dokazování a zjistil, že spoluvlastníci uzavřeli (ústní) dohodu, kterou vyloučili vzájemné nároky plynoucí z odlišné výměry jednotlivých podlaží. Krajský soud proto změnil (materiálně ve výroku II potvrdil) rozsudek okresního soudu tak, že žaloba se v plném rozsahu zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a ve vztahu ke státu (výrok III).
8. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť nebylo přípustné pro řešení žádné z právních otázek předestřených stěžovatelkou v dovolání. Vypořádal mimo jiné právní otázku namítající extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními krajského soudu. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu Nejvyšší soud posoudil, že krajský soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a byly současně významné pro věc, nepominul. V jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Nejvyšší soud nezjistil, že by skutková zjištění krajského soudu neměla oporu v provedeném dokazování.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozsáhle polemizuje se skutkovými zjištěními krajského soudu a předkládá alternativní výklad jednotlivých důkazů, které krajský soud v odvolacím řízení provedl. Podle stěžovatelky byla skutková zjištění krajského soudu v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
10. Stěžovatelka své podání formulovala jako ústavní stížnost výlučně proti rozsudku krajského soudu. V ústavní stížnosti se nijak nezmínila, že podala dovolání a jak o něm bylo rozhodnuto. O existenci usnesení Nejvyššího soudu se Ústavní soud dozvěděl z aplikace infoSoud (https://infosoud.justice.cz) a s jeho textem se seznámil prostřednictvím webových stránek Nejvyššího soudu (https://nsoud.cz). Současně je ovšem nepochybné, že stěžovatelka lhůtu k podání ústavní stížnosti odvozuje od doručení usnesení Nejvyššího soudu a její argumentaci lze vztáhnout i na usnesení Nejvyššího soudu přinejmenším potud, že v dovolání uplatnila obdobné argumenty, jaké předkládá v ústavní stížnosti, a Nejvyšší soud jim nevyhověl. Ústavní soud si proto podání vyložil tak, že je lze považovat za ústavní stížnost obsahově směřující i proti usnesení Nejvyššího soudu [srov. nález ze dne 16. července 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/12
(N 122/70 SbNU 109), bod 9, dále též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. dubna 2004 ve věci stížnosti č. 57567/00 Bulena proti České republice]. Ústavní stížnost tak byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a je přípustná. Stěžovatelka je rovněž řádně zastoupena advokátkou.
11. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se skutkovými zjištěními krajského soudu. Ústavní soud však nelze považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
Takové vady však Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neidentifikoval. Krajský soud v napadeném rozsudku podrobně rozebral, z jakých důkazů vycházel a jaká na jejich základě učinil skutková zjištění. Tvrdí-li stěžovatelka, že důkazy bylo možno hodnotit i jinak (pro její žalobu příznivěji), neznamená to nutně, že by skutkové závěry krajského soudu byly v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a s obsahem spisu. Ostatně již Nejvyšší soud se stěžovatelčinými námitkami zabýval a přesvědčivě vysvětlil závěr, že skutková zjištění krajského soudu obstojí.
12. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu