Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti E. R., zastoupené advokátkou Mgr. Štěpánkou Muchovou, sídlem Hřebíčkova 1320, Zlín - Malenovice, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně č. j. 0 Nt 6003/2025-18 ze dne 11. března 2025 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Zlín, Oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPZ-44036-128/TČ-2024-150581 ze dne 21. ledna 2025, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Zlín, Oddělení hospodářské kriminality jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít zajištěním nemovitostí stěžovatelky v trestním řízení vedeném pro přečin podvodu, kterého se měl dopustit její otec jako podezřelý. Dalším prověřováním pak mělo být zjištěno i vícero druhů zkrácení daně z přidané hodnoty podezřelým, čímž bylo dáno podezření ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku.
2. Napadeným usnesením policejní orgán rozhodl, že se podle § 79a odst. 1 trestního řádu zajišťuje blíže specifikovaná nemovitost (pozemek včetně dosud nezkolaudované stavby rodinného domu), jejímž reálným vlastníkem má být podezřelý, ačkoliv vlastníkem dle katastru nemovitostí je stěžovatelka. Podle policejního orgánu je totiž zřejmé, že nemovitost je výnosem z trestné činnosti a stavba na ní stojící společně s vybavením byla spolufinancována z prostředků pocházejících z trestné činnosti.
3. Stěžovatelka proti rozhodnutí policejního orgánu podala stížnost, kterou okresní soud napadeným usnesením zamítl. Okresní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že rodinný dům byl stavěn pro stěžovatelku jako stavba na klíč a měl být fakturován a zaplacen až po vydání kolaudačního rozhodnutí. Ze spisového materiálu podle soudu vyplývá, že pozemek koupil podezřelý a dům byl zhotoven pro potřeby podezřelého a jeho družky, kteří jej také již delší dobu užívají. Podle soudu bylo dále zjištěno vícero druhů krácení daně v odhadované výši několik desítek milionů korun.
Podezřelý měl vystavovat fiktivní faktury a nakoupené zboží své společnosti X, jako např. stavební materiál či interiérové vybavení, užíval na výstavbu a vybavení rodinného domu. Příjmy společnosti X byly obratem posílány na účet užívaný podezřelým, na kterém jsou zároveň zachyceny i platby související se stavbou rodinného domu. Existuje tak důvodné podezření, že zajištěná nemovitost byla pořízena a vystavěna z výnosů trestné činnosti, když ve smyslu § 135b trestního zákoníku je takovým výnosem i věc, která byla byť jen zčásti nabyta za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka vysvětluje, že nabyla daný pozemek kupní smlouvou za 1 100 000 Kč, přičemž peníze jí formou daru poskytl podezřelý. Stěžovatelka se zároveň ústně dohodla se společností X, že na pozemku vybuduje pro stěžovatelku rodinný dům. Cenu za výstavbu domu se stěžovatelka zavázala zaplatit až po vydání kolaudačního rozhodnutí. Dále bylo sjednáno, že stěžovatelka na pozemku zřídí ve prospěch podezřelého služebnost spočívající v právu doživotního užívání nemovitosti. Reálným (ani právním) vlastníkem nemovitosti tedy není podezřelý, nýbrž stěžovatelka.
5. Stěžovatelka má dále za to, že nebyly naplněny zákonem stanovené předpoklady zajištění nemovitosti, tvrdí, že jde o soukromoprávní spor, popřípadě že není zřejmé, co je považováno za výnos z trestné činnosti. Napadená rozhodnutí tak stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelná a nezákonná. Stěžovatelka se vyjadřuje i k přípustnosti následného uložení ochranného opatření zabrání věci podle § 101 trestního zákoníku, neboť obecně platí, že zajištění je pouze krokem předcházejícím propadnutí věci či jejímu zabrání.
Bez nich podle stěžovatelky postrádá zajištění věci jakýkoliv účel a právní opodstatnění. Stěžovatelka je přesvědčena, že skutkové okolnosti vylučují možnost uložení zabrání věci, neboť třetí osobě lze věc zabrat jen tehdy, nabyla-li ji od pachatele ve zlé víře, tedy pokud věděla nebo měla vědět, že převáděný majetek byl získán trestnou činností. Nic takového ale stěžovatelka nevěděla a vědět nemohla. Podle stěžovatelky je zajištění dané nemovitosti i nepřiměřené. Zajištěním nemovitosti je znemožněno nemovitost zatížit pro účely hypotečního úvěru, kvůli čemuž stěžovatelka není schopna dostát svému smluvnímu závazku a zaplatit společnosti X cenu za výstavbu domu.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Při posuzování ústavnosti zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází z jejich smyslu a účelu. Tím není odejmutí daných prostředků majiteli, nýbrž toliko omezení dispozičního práva k nim napomáhající mimo jiné objasňování a případné reparaci následků trestné činnosti. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená sledovanému cíli.
8. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí o zajištění věci zkoumá, zda má rozhodnutí zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nebylo projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zajištění zachovává přiměřenou rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za neústavní zásah do jejích vlastnických práv (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 130/23 ze dne 11. 4. 2023).
9. V posuzované věci má Ústavní soud tato kritéria za splněná. Stěžovatelka sice proti napadeným rozhodnutím obsáhle argumentuje a zpochybňuje dílčí závěry, na kterých orgány činné v trestním řízení tato rozhodnutí postavily, pomíjí však, že v této fázi řízení se závěry orgánů činných v trestním řízení pohybují vždy jen v rovině pravděpodobnosti [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)]. V dalším průběhu trestního řízení mohou být jejich poznatky dále doplňovány a zpřesňovány, přičemž samozřejmě nelze vyloučit, že se jejich podezření (ať už co do spáchání trestné činnosti či co do určení jejího výnosu, resp. původu peněz a materiálu využívaných na stavbu rodinného domu) nakonec nepotvrdí. V tento moment se však jejich úvahy jeví jako logické a přesvědčivé.
10. Stěžovatelčiny argumenty ohledně nemožnosti zabrání nemovitosti Ústavní soud považuje za předčasné. Z ústavní stížnosti se nepodává, že by šlo o situaci, kdy by ze zákona bylo již nyní zjevně a napevno postaveno, že zajištěné nemovitosti nebudu moci být zabrány.
11. K přiměřenosti zajištění lze dodat, že obecně zajištění nemovitosti vlastníka neomezuje v jejím běžném užívání, faktické dopady zajištění do života vlastníka tak bývají omezené (a faktor plynutí času zde zatím v zásadě nevstupuje do hry, neboť napadeno bylo rozhodnutí, kterým byla nemovitost zajištěna). Poukazuje-li stěžovatelka na to, že nemovitost nyní nemůže nechat zastavit (jak plánovala), tak to je právě podstatou zajištění, zastavení nemovitosti by mohlo ohrozit cíle zajištěním sledované [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/21 ze dne 28. 5. 2024 (221/2024 Sb.)].
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu