Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti JUDr. Vojtěcha Veverky, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 10/2024-1800 ze dne 21. 2. 2024 a Krajského soudu v Praze č. j. 3 T 20/2023-1780 ze dne 28. 11. 2023, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. F. Č., 2. J. D., 3. Vrchního státního zastupitelství v Praze a 4. Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovateli byla v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze přiznána odměna a náhrada hotových výdajů jako zmocněnci poškozených v trestní věci odsouzených 1. a 2. vedlejšího účastníka, a to ve výši 221 826,06 Kč. Ve zbytku (231 667,65 Kč) byl návrh zamítnut.
2. Ke stížnosti stěžovatele i 1. a 2. vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil usnesení krajského soudu a nově rozhodl tak, že stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 238 717,66 Kč.
3. Proti těmto dvěma usnesením brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Stěžovatel zejména namítá, že soudy nepřípustně rozlišovaly mezi úkony účelnými a neúčelnými. Stěžovatel považuje za svévolné, jsou-li úkony právní služby takto kategorizovány na základě subjektivních kritérií k dosažení údajně spravedlivé limitace. Toto rozlišování neplyne z právní normy ani ze systematiky trestního řízení, a stěžovatel by neměl být v odměně nijak limitován. Dále měly soudy nesprávně vycházet z tarifní hodnoty 750 000 Kč, ačkoli poškozeným byla tato částka přiznána každé zvlášť, nikoli dohromady, a odpovídá tedy správně částce 1 500 000 Kč. Dále namítá, že soudy duplicitně snížily výši odměny o 20 %, ačkoli už stěžovatelova žádost o přiznání odměny toto ponížení obsahovala. Na podporu své argumentace stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2289/21 ze dne 22. 2. 2022 a sp. zn. I. ÚS 3906/17 ze dne 1. 3. 2021, jakož i na usnesení Výboru pro advokátní etiku České advokátní komory ze dne 27. 2. 2024.
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
6. Ústavní soud již mnohokrát zopakoval, že k problematice náhrad nákladů řízení se staví nanejvýš zdrženlivě a nákladové výroky rozhodnutí soudů podrobuje omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody jednotlivce.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Uplatněná argumentace postrádá ústavněprávní rozměr a nevymyká se postulátu uvedenému v předchozím bodu. Stěžovatel se dožaduje přezkumu rozhodnutí zcela v rámci podústavního práva, který Ústavnímu soudu nepřísluší.
8. Při omezeném ústavněprávním přezkumu hodno uvést, že napadená usnesení jsou nadstandardně podrobně odůvodněna, jsou srozumitelná a přesvědčivá. Stěžovatel pro podporu svého tvrzení o porušení ústavně zaručených práv vyjádřil svůj subjektivní názor. Vrchní soud korigoval posouzení věci krajským soudem a zevrubně vyložil východiska posouzení věci i kritéria, kterými se při hodnocení úkonů právních služeb řídil. Ústavní soud neshledal jakýkoli projev libovůle.
9. Stěžovatel především namítal, že soudům nepřísluší zabývat se účelností vynaložených nákladů, a mají je proto vždy přiznávat v plné výši. S tímto názorem se nelze ztotožnit, neboť kritérium účelnosti plyne už z trestního řádu. Opačnou situaci, kterou zastává stěžovatel, si lze stěží rozumně představit. Odkazované nálezy Ústavního soudu, viz bod 4 výše, na posuzovanou věc nedopadají; týkají se pouze konkrétního úkonu (nahlédnutí do spisu obhájcem) v trestním řízení. Nelze přijmout ani argumentaci usnesením Výboru pro advokátní etiku, které stěžovatel cituje na str.
5 ústavní stížnosti: (...) "jakákoliv materiální revize spočívající v posuzování a přezkoumávání účelnosti úkonu právní služby ze strany orgánů státní moci včetně moci soudní je zásahem do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a je nepřípustná, neboť dle ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení." Jednak nejde o obecně závazný, natož ústavní pramen práva, jednak není myslitelné, aby jakékoli posuzování účelnosti bylo automaticky nepřípustným zásahem do základního práva.
Nadto se z čl. 37 odst. 2 Listiny nepodává, že právo na právní pomoc je bezmezné, a korektním výkladem nelze dospět k závěru zastávanému stěžovatelem.
10. V posledku Ústavní soud dodává, že v rámci omezeného ústavněprávního přezkumu neshledal ani nesprávnou výši tarifní hodnoty pro výpočet odměny za jeden úkon právní služby. Soudy sice vycházely z tarifní hodnoty 750 000 Kč, avšak vzhledem ke konkrétním úkonům uvažovaly tuto tarifní hodnotu za každou poškozenou zvlášť, nikoli dohromady. Stejně tak se z výpočtů prima facie nepodává, že by v případech, u nichž odměnu snížily o 20 %, takto postupovaly duplicitně. Skutečnost, že stěžovatel ve své žádosti o odměnu vycházel ze snížení o 20 %, nemá na posouzení ze strany soudů vliv. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených usnesení, především na obšírně shrnutá východiska a tabulku úkonů právních služeb v usnesení vrchního soudu.
11. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu