Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného advokátem JUDr. Pavlem Kačírkem se sídlem Zenklova 66/230, 182 00 Praha 8 - Kobylisy, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 23. 3. 2009, č. j. 15 Nc 7329/2008-38, a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 6. 11. 2008, č. j. 067 EX 40915/08-31, takto: Ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Soudní exekutor vydal dne 6. 11. 2008, č. j. 067 EX 40915/08-31, napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výši 7.735 Kč. V jeho odůvodnění odkázal na § 88 zákona č. 120/2001 Sb. (exekuční řád), podle něhož náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce; odměna soudního exekutora z vymožené částky činí částku 3.000 Kč (15 % z vymožené částky, minimálně však 3.000 Kč), náklady exekuce (tvořené poštovným, kopírováním, telekomunikačními poplatky a ostatními náklady) činí částku 3.500 Kč a příslušná DPH činí 1.235 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným usnesením ze dne 23. 3. 2009, č. j. 15 Nc 7329/2008-38, zamítl námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 6. 11. 2008, č. j. 067 EX 40915/08-31. Zdůraznil, že námitky musí vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 2 o. s. ř.) obsahovat i důvod, pro který účastník nesouhlasí s obsahem příkazu k úhradě nákladů exekuce; obsahem uvedeného důvodu je exekutor i soud při rozhodování o námitkách vázán. V souzené věci však stěžovatel ve svých námitkách neuvedl důvod, pro který nesouhlasí s obsahem příkazu k úhradě nákladů exekuce, pouze uváděl, že nařízená exekuce je nezákonná.
Soud dále poznamenal, že podobné důvody uvedl stěžovatel i v návrhu na zastavení exekuce, o které soud bude následně rozhodovat a zároveň v tomto rozhodnutí určí, kdo z účastníků bude hradit náklady exekuce. Soud proto konstatoval, že nemohl přezkoumat exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce, neboť v námitkách nebyly uvedeny důvody a rozsah námitek; svou argumentaci uzavřel s tím, že příkaz k úhradě nákladů exekuce shledal věcně správným a námitky zamítl. Obvodní soud konečně dodal, že podle § 87 odst. 1 a odst. 2 exekučního řádu jsou nákladem exekuce odměna exekutora ve výši 3.000 Kč (odměna exekutora je 15 % z vymožené částky, minimálně však 3.000 Kč podle vyhlášky č. 330/2001 Sb.; podle téže vyhlášky, ve znění novely provedené vyhláškou č. 291/2006 Sb., exekutorovi náleží podle § 13 v souvislosti s výkonem exekuční činnosti náhrada hotových výdajů v paušální částce 3.500 Kč a soudní exekutor má dále nárok na DPH ve výši 19 %, tj. 1.235, celkem 7.735 Kč.
Stěžovatel dále zdůraznil, že opakovaně odkazuje na příslušná ustanovení [tj. § 84 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích a § 105 odst. 1 písm. a) a § 106 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a § 73 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků], ze kterých vyplývá naprostá nezákonnost nákladů exekuce, a to v souvislosti s nezákonností exekuce samotné, neboť předmětná pohledávka měla být (v souladu s citovanými předpisy) vymožena postupem správce daně. Pokud tedy exekuci nařídil soud - a nikoli správce daně - a jejím výkonem pověřil exekutora, šlo o postup nezákonný.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 3. 2009, č. j. 15 Nc 7329/2008-38, a příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 6. 11. 2008, č. j. 067 EX 40915/08-31, zrušil.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny ( I. ÚS 230/96
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, čehož se stěžovatelka dovolává. Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Ústavní soud konstatuje, že obecný soud právem poukázal na to, že námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce musí (vedle obecných náležitostí) obsahovat i důvod, pro který účastník nesouhlasí s obsahem příkazu k úhradě nákladů exekuce a obsahem uvedeného důvodu je exekutor i soud při rozhodování o námitkách vázán. Tu se stěžovatel mýlí, pokud odkazuje na své podání ze dne 13. 11. 2008; tam (obdobně jako v návrhu na zastavení exekuce ze dne 10. 11. 2008, o kterém soud měl následně rozhodovat) uváděl, že nařízení exekuce je nezákonné, neboť nařízení exekuce a vymožení předmětné pohledávky nenáleží do pravomoci soudu, ale do pravomoci správních orgánů (resp. v případě vymožení předmětné pohledávky do pravomoci správce daně).
Tu však stěžovatel nezohlednil možnost správních orgánů podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (srov. § 119 odst. 1 a především odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů), a postupovat tedy cestou soudního výkonu rozhodnutí. Tak také správní orgány v souzené věci právem učinily.
Ústavní soud ještě dodává, že obecný soud nemohl takto stěžovatelem uváděný důvod (formulovaný v jeho podání ze dne 13. 11. 2008, a to i přesto, že jej stěžovatel takto označil) uznat, neboť se obsahu příkazu k úhradě nákladů exekuce netýkal. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení základních práv či svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. ledna 2012
Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu