Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Milanem Paláčkem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 1531/9, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2012, sp. zn. 5 To 416/2012, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka namítá, že stížnost proti usnesení obvodního soudu si podala na místě bezprostředně poté, co ji tento soud seznámil s podstatnými důvody svého rozhodnutí, kdy její obhájce ji měl ovšem v úmyslu podrobně odůvodnit až po obdržení písemného vyhotovení usnesení obvodního soudu. To bylo ale řádně doručeno pouze stěžovatelce, jejímu obhájci nikoliv. Odvolací soud následně stížnost zamítl, aniž by na řádné doručení obhájci vyčkal, respektive se vůbec nezabýval tím, zda mu doručeno bylo.
Z uvedených důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a právo na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil, a zároveň, aby ústavní stížnost projednal mimo stanovené pořadí a odložil jeho vykonatelnost.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Nepostačuje tedy bez dalšího, je-li napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nesprávné či nezákonné z pohledu "jednoduchého" práva, nýbrž je nezbytné, aby se jeho následky negativně projevily ve sféře ústavně zaručených práv a svobod. Přitom jedním z kritérií pro hodnocení, zda chybnou aplikací "jednoduchého" práva došlo či nedošlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, je rovněž intenzita, s níž se takový zásah negativně projevil v právní sféře stěžovatele.
V projednávané věci Ústavní soud nepovažuje za možné abstrahovat, že soudy obou stupňů naprosto jasným způsobem odůvodnily závěr, proč se stěžovatelka ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčila, když tato byla opětovně odsouzena pro trestnou činnost, totiž krádeže, které opakovaně páchala právě v době podmíněného odsouzení. Stěžovatelka, která byla jednání soudu prvého stupně i se svým právním zástupce osobně přítomna a v tomto směru možnost se k věci vyjádřit měla, tvrdí, že chtěla tyto přesvědčivé argumenty svědčící v její neprospěch vyvrátit v rámci podrobně odůvodněné stížnosti proti usnesení obvodního soudu, avšak byla o tuto možnost připravena tím, že usnesení obvodního soudu bylo řádně doručeno toliko jí a nikoliv již jejímu obhájci.
Nelze si ovšem nepovšimnout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani náznakem neuvádí, čím chtěla svou stížnost proti prvostupňovému rozhodnutí odůvodnit. Stěžovatelčino tvrzení se tak jeví mít toliko zcela hypotetický charakter, a za dané situace, kdy předmětný výrok obecných soudů je jednoznačným způsobem podložen, Ústavní soud o nutnosti jeho zásahu nepřesvědčilo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Pokud jde o stěžovatelčinu žádost o přednostní projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění její ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu