Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci návrhu B. L., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Brno, Veveří 57, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 21. 11. 2005, č. j. 12 Co 356/2005-123, a proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 10. 2004, č. j. 8 C 11/98-108, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, a Okresního soudu v Šumperku jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní soud obdržel dne 28. 4. 2009 ústavní stížnost, kterou stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozsudků Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále též "odvolací soud"), a Okresního soudu v Šumperku (dále též "soud prvního stupně"). Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v dané věci proběhlo také řízení o jím podaném dovolání, jež bylo Nejvyšším soudem zamítnuto, nedomáhá se ústavní stížností také zrušení tohoto rozsudku.
Ústavní soud připomíná, že dle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jsou fyzická nebo právnická osoba oprávněny podat dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jejich základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Pokud se tedy stěžovatel v této věci domáhá zrušení rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku soudu odvolacího, kdy tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práv, je nutno rovněž přihlédnout ke skutečnosti, že stejně tak rozhodnutí Nejvyššího soudu je způsobilé v tomto zásahu pokračovat, zvláště v situaci, kdy se Nejvyšší soud dovoláním nezabýval pouze formálně.
"Logickým důsledkem subsidiarity ústavní stížnosti a z ní plynoucí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva je i povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy alespoň to rozhodnutí, jímž bylo o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva rozhodnuto. S výjimkou usnesení o odmítnutí tzv. nenárokového mimořádného opravného prostředku, musí být ústavní stížností napadeno i usnesení, jímž byl mimořádný opravný prostředek pro nepřípustnost odmítnut. Stěžovatel totiž již nemůže podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu (když ne z jiného důvodu, tak jen proto, že mu mezitím uplynula lhůta) a ochrany svého práva se může dovolávat jen tím, že zpochybní závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku.
Tím spíše musí napadnout rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, kterým bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáváno věcně [tj. rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiných kvazimeritorních důvodů" (Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, 2007, s. 381).
Jakkoli tedy s dovoláním nejsou spojeny suspenzívní účinky a podání dovolání nemá proto vliv na právní moc napadeného rozsudku, je rozhodnutí o dovolání, jehož přípustnost v projednávané věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva.
Rozhodování o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutím krajského a okresního soudu, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí dovolacího soudu zůstalo nedotčeno, což by, zejména vzhledem k případným rozdílnostem, bylo nepochybně v rozporu i s principem právní jistoty (srov. např. IV ÚS 146/96).
Ústavní soud se rovněž zabýval otázkou, zda je možné k této skutečnosti přihlédnout jako k odstranitelnému nedostatku návrhu, který by bylo možné řešit cestou výzvy k odstranění vad návrhu dle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, resp. cestou poučení stěžovatele o jeho procesních právech ve smyslu ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 5 o. s. ř. Ústavní soud však uvádí, že výzva stěžovatele nikoliv k odstranění vad návrhu, nýbrž k jeho rozšíření, by byla v rozporu se zásadou rovnosti v řízení o ústavní stížnosti, navíc by zásah Ústavního soudu zčásti popíral dispoziční charakter tohoto řízení. K tomu dále Ústavní soud připomíná, že právě z důvodu zajištění kvalifikovaného podání je v řízení o ústavní stížnosti stanovena povinnost zastoupení advokátem.
K případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod tedy nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k uvedenému byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2009
Ivana Janů soudce zpravodaj