Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou se sídlem Jiráskova 638, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 37/2010, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To 45/2009, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 9 T 13/2008, takto:
Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 9 T 13/2008 byl stěžovatel, spolu s M. H. a R. T., uznán vinným trestným činem krádeže, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků; dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit škodu. Popis jednotlivých skutků je součástí odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To 45/2009, tak, že při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli mírnější trest v trvání deseti roků. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 37/2010, kterým dovolání odmítl z důvodu, že bylo podáno z jiného než zákonného důvodu.
Ústavní soud zjistil z obsahu spisu, že v předmětné trestní věci stěžovatele podala ministryně spravedlnosti dne 8. 6. 2010 proti rozsudkům vrchního a krajského soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných R. T. a J. B. Jelikož je institut ústavní stížnosti konstruován zákonem o Ústavním soudu jako ultima ratio prostředek ochrany základních práv, jeví se Ústavnímu soudu nutným vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona (sp. zn. 4 Tz 40/2010). Rozhodnutí Nejvyššího soudu o podané stížnosti pro porušení zákona je pak třeba doručit Ústavnímu soudu tak, aby mohl rozhodnout o případném pokračování řízení.
Za těchto okolností Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, konstatuje, že současně s řízením o ústavní stížnosti probíhá řízení o stížnosti pro porušení zákona, v němž může být řešena otázka mající význam pro rozhodnutí Ústavního soudu. Proto Ústavní soud rozhodl o přerušení řízení o ústavní stížnosti. Pokračovat ve věci bude poté, co mu bude sděleno, s jakým výsledkem byla projednána stížnost pro porušení zákona, resp. jak o podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozhodl.
Ústavní soud dodává, že shodně rozhodl o přerušení řízení o ústavní stížnosti spoluodsouzeného R. T., a to usnesením
sp. zn. I. ÚS 1101/10
ze dne 20. 6. 2010.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu
15. Stěžovatel především rozporuje - jako údajně nevěrohodnou, nepravdivou -výpověď spoluodsouzeného H., která byla klíčovým důkazem v nyní posuzované věci. Zde stěžovatel mimo jiné poukazoval na změnu výpovědi H. a na okolnosti této výpovědi.
16. S tím se však obecné soudy řádně a přesvědčivě vypořádaly; dospěly k závěru, že ke změně v této výpovědi nedošlo ani v důsledku nepřípustného nátlaku policie, ani tím, že by snad H. sledoval jednostranné zvýhodnění své pozice v trestním řízení i za cenu vědomého křivého obvinění (mimo jiné) stěžovatele. Proto postačí - kupříkladu -odkázat na relevantní část napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 7-8): "...změna výpovědi M. H. nespočívala pouze v označení obou odvolatelů za pachatele krádeže a v setrvání na jeho vlastní nevině, nýbrž současně v doznání samotného obžalovaného M. H. ze spáchání činu se všemi nepříznivými důsledky, jež z toho pro něho vyplynuly a jichž si musel být vědom. Jen obtížně si lze totiž představit, že by se M. H. sám doznal k trestné činnosti, kterou nespáchal a současně křivě obvinil své kamarády. Nutno totiž uvážit, že neoznačil jako spolupachatele "jakékoli" jiné osoby, nýbrž právě obžalovaného T., který byl jeho nejlepším přítelem...takže na straně M. H. nelze dovodit motiv msty, ani jiný výraznější motiv odůvodňující takový postup... není možno za této situace logicky dospět k závěru, že by M. H. křivě obvinil ze spáchání takto závažného činu právě svého nejbližšího kamaráda (a jeho přítele B.), který jej (i jeho družku) navíc do té doby výrazně finančně i morálně ve vazbě podporoval. Pokud by to učinil, musel by jednat s vědomí, že si výrazně zhorší osobní situaci, neboť tato podpora ihned skončí a navíc vystaví sebe i své nejbližší vážnému nebezpečí, neboť v případě křivého obvinění by se musel v budoucnu vážně obávat jeho pomsty tím více, že znal jeho osobu a již dříve projevený sklon k násilnému vyřizování případných sporů.". Dále odvolací soud (na str. 19) správně poukázal na to, že výpověď M. H. (učiněná po datu 19. 5. 2008 opakovaně) velice detailně a vzájemně shodně ve všech případech, jak v přípravném řízení, tak i v řízení před krajským soudem, bez vnitřních rozporů, nejasností a nelogičností podrobně popisuje dlouhodobé přípravy a provedení dané trestné činnosti.
17. Jak již bylo uvedeno, obecné soudy se okolnostmi změny výpovědi H. řádně zabývaly a náležitě vyložily, že změna jeho výpovědi nebyla výsledkem nepřípustného nátlaku policie. Kupříkladu krajský soud (str. 27 napadeného rozsudku krajského soudu) uvedl, že H. změnu ve své výpovědi vysvětloval tím, že z počátku trestnou činnost popíral, protože měl z T. strach; navíc mu bylo slibováno, že po třech měsících bude z vazby propuštěn, a když se tak nestalo, rozhodl se sám od sebe vše po pravdě sdělit policii. Krajský soud poznamenal, že to, že měl z vyhrůžek T. strach, je věrohodné; to například proto, že z telefonického hovoru mezi T. a určitou ženou je naprosto očividné, že T. jednal s lidmi tak, že v nich budil důvodnou obavu z toho, že své výhružky uskuteční. K tomu odvolací soud (na str. 12 dole) poukázal na záznamy o řešení přestupků T. o fyzickém napadení jiných osob, což potvrdila i řada slyšených svědků, a odvolal se i na další záznamy o telefonních hovorech, z nichž plyne, že násilnické řešení konfliktů nebylo na straně T. ničím neznámým a jeho okolí jeho osobu také takto vnímalo. Odvolací soud (str. 13 nahoře) rovněž poukázal na nadprůměrnou fyzickou sílu T. a na to, že H. v souvislosti se změnou své výpovědi požádal polici o ochranu pro sebe i svou družku L. F. a její dítě a tato ochrana jim byla skutečně poskytnuta (str. 13 dole). Jak soudy oprávněně dovodily, tyto skutečnosti svědčí pro věrohodnost změněné výpovědi spoluobviněného H. Ostatně, ani stěžovatel žádnou z těchto skutečností nerozporuje. Jen namítá (na str. 19 ústavní stížnosti), že se H. měl údajně svěřit nezávisle na sobě dvěma osobám - T. a své tehdejší družce F. - že velmi špatně snášel hrubé chování police a "měl být mimo jiné svázán a dokonce mu měla být do úst vkládána pistole". To vše však není ve vzájemném rozporu, což plyne již ze shora uvedeného kontextu. H. totiž při hlavním líčení u krajského soudu sám přiznal, že T. říkal, že ho napadli policisté a donutili k výpovědi a že dostal od policistů pár facek; u hlavního líčení však naopak prohlásil, že jej ke změně výpovědi nikdo nenutil a že T. pravdu neříkal proto, že se bál o sebe a rodinu, neboť mu vyhrožovali jejím zabitím (č.l. 2498, 2502, 2504). V tomto kontextu pak není excesivně nelogické to, že něco obdobného - snad - původně sdělil i své tehdejší družce F.
18. I s otázkou změny v osobě H. obhájce se vrchní soud řádně a dostatečně vypořádal (str. 14). Zde zejména uvedl, že se změnou výpovědi H. souvisí též změna v osobě jeho obhájce, neboť H. neměl důvěru v JUDr. K., protože měl za to, že tento obhájce o všech významných skutečnostech informoval T., který také z větší části sám hradil náklady na obhajobu. To, zda vypovězení plné moci H. posílal poštou (jak dle stěžovatele měl tvrdit H.) či vypovězení plné moci a žádost o ustanovení obhájce předal soudci osobně vyšetřovatel (jak uvádí odvolací soud na str. 14), není podstatné. Ostatně, obě verze se nutně nevylučují (vypovězení plné moci mohlo být jak posláno, tak především osobně vyřizováno u soudce vyšetřovatelem spolu s žádostí o ustanovení obhájce, neboť - z povahy věci - je třeba řešit ustanovení obhájce ex offo urychleně). Nadto, H. vypovídal o souvislostech vypovězení plné moci spíše neurčitě (srov. např. č. l. 2503: "Nevím, v kterou dobu a na jakém místě došlo k napsání vypovězení plné moci... Myslím, že to bylo poslané, jak by se to jinak dozvěděl. Nevím, kolik písemností ten den jsem napsal... Vypovězení plné moci jsem poslal, alespoň si to myslím.").
19. Stěžovatel dále tvrdil, že H. byl do vazební věznice adresován dopis podepsaný ředitelem bezpečnostní agentury Fenix M. B. s nabídkou pomoci k propuštění z vazby, pokud se ke krádeži dozná. Tím prý byl H. ovlivňován. I s touto námitkou se však vrchní soud řádně vypořádal; poukázal na to, že zmíněný dopis do věznice prošel řádnou cenzurou, přičemž H. návštěvu svědka odmítl. Tu soud v podstatě dodal, že je přirozené, že bezpečnostní agentura Fenix měla eminentní zájem na objasnění krádeže takto vysoké hotovosti, leč nebyla prokázáno, že by byla změna H. výpovědi uvedeným svědkem ovlivňována (str. 15). Stěžovatel sice namítl neprovedení výslechu pisatele citovaného dopisu (B.); odvolací soud však racionálně odůvodnil nevyhovění - pro nadbytečnost - takového důkazního návrhu tak, že (srov. str. 19: "...sám fakt cenzurovaného dopisu zaslaného jím M. H. do vazby standardní cestou, nikoli utajeně, jak se snažila dovozovat obhajoba, a především odmítnutí jakéhokoli dalšího kontaktu adresátem dopisu se svědkem, bylo provedenými důkazy bezpečně prokázáno").
20. Odvolací soud odmítl pro nadbytečnost s racionálně akceptovatelným odůvodněním i další důkazní návrhy stěžovatele, jichž se dovolával v ústavní stížnosti, zejména výslech JUDr. W. a opětovný výslechu vyšetřovatele Ing. J. (srov. odůvodnění na str. 19).
21. Stěžovatel rovněž tvrdil, že z přehledu obou jím užívaných mobilních telefonů plyne, že se v době, kdy byl spáchán předmětný trestný čin, pohyboval na jiném místě. I zde se však obecné soudy racionálně obhajitelně s touto námitkou vypořádaly. Vrchní soud uvedl (na str. 18), že "s ohledem na dlouhodobou přípravu a podrobné naplánování trestné činnosti a výpověď H. ohledně manipulace obžalovaných s bateriemi mobilních telefonů na pokyn ... B.", je správný závěr krajského soudu, že stěžovatel si byl velice dobře vědom možnosti lokalizace osoby podle mobilního telefonu a učinil proto opatření, aby se jeho mobilní telefony v době činu nacházely mimo místo činu. Soud dodal, že při domovní prohlídce byly nalezeny další dvě SIM karty k mobilním telefonům, takže je zřejmé, že stěžovatel používal větší množství mobilních telefonů, což odpovídá i výpovědi H. (str. 18). Krajský soud pak uvedl, že z výpovědi H. plyne, že se na trestné činnosti mělo podílet pět lidí a že je tak pravděpodobné, že další ze spolupachatelů manipuloval se mobilním telefonem stěžovatele (str. 31 nahoře). V tomto kontextu též vrchní soud racionálně zdůvodnil odmítnutí výslechu osob, s nimiž měl stěžovatel dne 17. 1. 2008 prostřednictvím svých mobilních telefonů komunikovat (srov. odůvodnění na str. 18).
22. Stěžovatel dále rozporoval tvrzení .o své nepříznivé finanční situaci a o tom, že nebyl zaměstnán (srov. str. 11 ústavní stížnosti). Oproti tomuto údajnému tvrzení H. poukázal stěžovatel na výpovědi svědků P. H., R. P., M. B., kteří měli například prohlásit, že stěžovatel užíval "hezká auta" apod. K tomu však Ústavní soud uvádí, že zjištění, zda se stěžovatel nacházel v nepříznivé finanční situaci a zda byl zaměstnán, není co do výroku o vině a trestu klíčové, a sám H. pak nutně nemusel znát všechny majetkové a osobní poměry stěžovatele (H. byl v kamarádském vztahu především s T.). Mimo to tvrzení H. o majetkových a zaměstnaneckých poměrech stěžovatele je v ústavní stížnosti poněkud dezinterpretováno (srov. např. č. l. 2499 výpověď H.: "Finanční situace T. a B., myslel jsem si ze začátku, že je dobrá. Ale když mi řekli, že to chtějí udělat, křičeli na mě, že Bl. dluží přes milion, že se to musí udělat. Neříkal, komu ty peníze dluží."). Ostatně, sama tvrzení H. nebyla kategorická (srov. např. č. l. 2499 výpověď H.: "B. do práce nechodil, nevím čím se živil." ) a nutně nemusí být v rozporu ani s výpověďmi stěžovatelem citovaných svědků (srov. např. na č. l. 2503 H. vypověděl, že stěžovatel měl auto Porsche s metalízou, což koresponduje stěžovatelem reprodukované výpovědi svědka P., který měl uvést, že stěžovatel užíval "hezká auta").
23. S námitkou stěžovatele ohledně znaleckého posudku PhDr. J. L. a odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická mechanoskopická expertíza, a jejich interpretace (bod VIII. ústavní stížnosti), se řádně a racionálně vypořádal vrchní soud (na str. 15 a 18 - 19 napadeného rozsudku). To platí i o námitce (bod IX. ústavní stížnosti) ohledně výpovědi svědka L. K. (str. 9 - 12 napadeného rozsudku).
25. K porušení základních práv a svobod pak - logicky - nedošlo ani napadeným usnesením Nejvyššího soudu, který rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu v podstatě aproboval. Nejvyšší soud - v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu - vytyčil hlediska přezkumu v dovolacím řízení. Uvedl, že odvolatel - stěžovatel v podstatě vznášel námitky skutkové; s ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze však zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění připustit jen tehdy, jestliže tu existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a právním posouzením věci. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudu z důkazů nevyplývají při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, či jestliže jsou skutková zjištění soudů pravým opakem obsahu dokazování apod. Nejvyšší soud posléze dovodil, že z trestního spisu je zjevné, že soudy nižších stupňů věnovaly hodnocení provedených důkazů dostatečnou pozornost, své úvahy náležitě odůvodnily a na základě všech souvislostí a v souladu se zásadami logiky došly ke správným skutkovým zjištěním (srov. str. 4 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
27. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá - a jak již uvedl - nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyplývajícími právními závěry neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
28. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud - jak již uvedl - k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
29. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
30. Za tohoto stavu Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelovu požadavku na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu