Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti I. D., M. D. a Ing. J. D., všichni zast. Mgr. Karlem Fischerem, advokátem, sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8.11.2007, č.j. 20 Co 4/2007-554, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 8.11.2006, č.j. 6 C 113/2004-511, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Regionálního muzea Náchod, sídlem Zámek 1284, Náchod, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Na základě uvedených tvrzení stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil. Znění příslušných článků Ústavy a Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je její podání proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (srov. § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ve smyslu tohoto ustanovení proto bylo třeba, aby stěžovatelé napadli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.2.2010, č.j.l 22 Cdo 2507/2008-601, jinak je jejich návrh proti výroku I. rozsudku krajského soudu ze dne 8.11.2007, č.j. 20 Co 4/2007-554, nepřípustný. To však stěžovatelé neučinili.
Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a uzavírá, že žádné porušení nebylo zjištěno.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se reivindikační žalobou ve smyslu § 126 obč. zákoníku vydání movitých věcí, které žalovaný neoprávněně u sebe zadržuje. Je však notorietou, že úspěšnost takové žaloby je závislá na usnesení důkazního břemene ohledně svých tvrzení determinovaných hmotněprávním vztahem, tj. žalobce v takovém sporu musí prokázat, že nastaly skutečnosti, na jejichž základě nabyl vlastnictví, a prokázat, že žalovaný mu věc neoprávněně zadržuje.
Ústavní soud shledal, že obecné soudy velmi podrobně hodnotily naplnění podmínek úspěšnosti reivindikační žaloby a zjistily, že tyto podmínky nejsou dány, proto nelze poskytnout ochranu pouze tvrzenému vlastnickému právu stěžovatelů. Dále Ústavní soud kvituje, že závěry obecných soudů jsou podrobně a výstižně odůvodněny, tudíž v tomto směru dostály obecné soudy své povinnosti plynoucí z respektování ústavně právních kautel. Jestliže tedy soudy neshledaly unesení důkazního břemene ohledně tvrzení nezbytných skutečností k úspěchu žaloby na vydání věci, nemohlo v průběhů řízení před nimi dojít k porušení základního práva stěžovatelů na ochranu jejich majetku.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
K odstranění případných pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.
Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního .
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V části, v níž se stěžovatelé domáhali vydání rakouského kordu pro státní úředníky, je ústavní stížnost nepřípustná, proto ji Ústavní soud odmítá podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. prosince 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu