Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti LOGIS, a.s., sídlem U Nového světa 286, Frenštát pod Radhoštěm, zast. Mgr. Tomem Káňou, advokátem, sídlem nám. Míru 6, Frenštát pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.1.2013, č.j. 23 Cdo 320/2011-410, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7.9.2010, č.j. 1 Cmo 360/2009-365, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.7.2009, č.j. 43 Cm 80/2004-327, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti N.G. ELEKTRO TRADE, a.s., sídlem Mořičovská 265, Ostrov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podle stěžovatelčina názoru bylo postupem soudů porušeno její právo uvedené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") především z důvodu, že soudy v průběhu řízení měnily kompletně důvody svého rozhodování a stěžovatelce nebyla dána možnost zareagovat na měnící se postoje soudů. Následně upozorňuje na konkrétní pasáže rozsudků, jež vyjadřují některé nekonkrétní formulace; finální upření práva pak spatřuje v postupu Nejvyššího soudu. Připomíná, že původní argumentace, tedy zjištění, zda mělo nebo nemělo být plněno dle § 548 odst. 2 obch. zákoníku, se z celé věci úplně vytratila. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Relevantní znění příslušného ustanovení Ústavy, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 90:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval předně v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení čl. 90 Ústavy. Jeho porušení však Ústavní soud nemohl konstatovat, neboť neobsahuje samostatné individuální základní právo, pouze vymezuje základní funkci soudu, pro kterou jsou ústavně pojaty jako státní orgány zvláštního typu, a současně jde o základní ustanovení o pravomoci soudů. Dovolávat se jej lze proto pouze v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvená především v Listině základních práv a svobod, došlo-li k jejich porušení.
I přes tento deficit ústavní stížnosti posuzoval Ústavní soud, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů, příp. v řízení jim předcházejících, nedošlo k porušení některého stěžovatelčina subjektivního základního práva. Žádné takové kvalifikované porušení však neshledal. Zejména Ústavní soud dodává, že stěžovatelce nebylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soud, nicméně stěžovatelka musí respektovat, že úspěch její žaloby závisí na existenci adekvátního hmotněprávního nároku; obecné soudy žádný takový stěžovatelčin nárok neshledaly.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v tomto zjištění. Tím však stěžovatelka staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud k tomu dodává, že důvody, pro které obecné soudy nevyhověly stěžovatelčině žalobě, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu