Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. P. K., nezl. T. K. a nezl. J. K., všech zastoupených Mgr. Janem Kutějem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Preslova 1269/17, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 1. 2007, č. j. 22 Nc 8/2004-23, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2008, č. j. 56 Co 144/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele, otce Ing. P. K., na určení, že je oprávněn v rámci výkonu rodičovské zodpovědnosti podat žalobu na ochranu osobnosti nezletilých stěžovatelů T. a J. K., a že je jako jejich zástupce oprávněn vést jejich jménem příslušné řízení a nezletilé v něm zastupovat; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel Ing. P. K. je povinen zaplatit matce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 3.213,- Kč. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 10, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina").
Jestliže by byla tato námitka opřena o reálný stav, nebylo by než možné dospět k závěru, že by tím okresní soud pochybil. Otázkou však je, zda by takové event. pochybení mělo ústavněprávní rovinu, tedy že by šlo o zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele Ing. P. Kr.
V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na to, že stěžovatel směřuje tuto námitku jen proti postupu soudu prvního stupně, a v podstatě tak nereflektuje i existenci rozhodnutí soudu odvolacího. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Takto vymezenou soudní moc není možné zúžit pouze na ochranu prováděnou Ústavním soudem, ale rozumí se jí soudní moc vůbec, tedy i soudy obecné. Řízení před soudem prvního a druhého stupně pak nelze pojímat izolovaně, jako dvě řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená, ale je nutno je chápat a hodnotit jako jeden celek. Tak hodnotí ústavnost konkrétního řízení i Ústavní soud; to je projevem jeho materiálního nahlížení na ochranu základních práv a svobod (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07
). V tomto materiálním duchu nahlížel Ústavní soud i na projednávanou věc a dospěl k závěru o nedůvodnosti uvedené stěžovatelovy námitky. Jak totiž plyne z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, stěžovatel Ing. P. K. již přítomen soudního jednání před odvolacím soudem byl (dokonce byl proveden i jeho účastnický výslech), přičemž - a to je klíčové - byl proveden i důkaz výslechem opatrovníka nezletilých stěžovatelů ohledně jejich stanoviska k této věci (podání žaloby na ochranu osobnosti). Jestliže stěžovatel Ing. P. K. uvádí, že okresní soud opřel své rozhodnutí zejména o pohovor s nezletilými stěžovateli, a že neměl možnost účastnit se tohoto soudního jednání, v odvolacím řízení již mu byla zaručena možnost vyjádřit se k věci, vyslechnout si prováděné důkazy, na podkladě kterých odvolacích soud dospěl k svému závěru rozhodnutí a event. klást vyslýchané osobě opatrovníka otázky. Z napadeného rozsudku není zřejmé, že by byl odvolací soud opřel své rozhodovací důvody o důkaz, který byl proveden pouze v řízení před soudem prvního stupně, a ke kterému se tak stěžovatel Ing. P. K. nemohl vyjádřit. Ostatně ani v ústavní stížnosti v tomto směru nic nenamítal. Řečeno ještě poněkud jinými slovy (srov. obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 215/05
), Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně, ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v soudním řízení plní. Smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v právu na přítomnost u soudního jednání je umožnit reflektovat vlastními smysly průběh soudního jednání a na podkladě toho se vyjadřovat k projednávané věci, mj. klást otázky v relaci k prováděným důkazům aj. V tomto "materiálním" duchu tedy Ústavní soud posuzoval stěžovatelem namítané porušení práva na přítomnost u soudního jednání, tj. z toho hlediska, zda v souzené věci neabsentovalo jeho skutečné a účinné uplatnění s ohledem na funkci, kterou má v soudním řízení plnit. S ohledem na skutečnosti shora uvedené - ve vztahu k odvolacímu řízení - však dospěl k závěru, že základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dotčeno nebylo. 2) Dále je v ústavní stížnosti namítáno, že soud prvního stupně nepoučil stěžovatele Ing. P. K. o možnosti vyjádřit se k osobě rozhodující soudkyně, tj. o právu vznést námitku její podjatosti. I kdyby tato námitka byla opřena o reálný stav, Ústavní soud poukazuje na shora uvedenou maximu, že neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření.
Smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v právu na spravedlivý proces, konkrétně na nestranný a nezávislý soud dle čl. 36 odst. 1 Listiny, které implikuje mj. právo účastníka řízení vyjádřit se k osobě soudce (tedy vznést námitku jeho podjatosti), jehož možnou realizaci zajišťuje rovněž právo účastníka řízení na poučení soudem o možnosti vyjádřit se k osobě soudce dle ust. § 15a odst. 1 o. s. ř. (a tomu odpovídající povinnost soudu), je zabezpečit, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý a aby tak byla zajištěna jedna ze záruk správného a spravedlivého rozhodnutí. V tomto "materiálním" duchu tedy Ústavní soud posuzoval stěžovatelem argumentačně vymezené porušení práva na spravedlivý proces, pokud jde o tuto námitku.
V této souvislosti Ústavní soud nemohl přehlédnout, že v ústavní stížnosti žádné konkrétní skutečnosti, pro které by byl důvod pochybovat o nepodjatosti soudce okresního soudu nejsou uvedeny; stěžovatel se omezil v podstatě jen na stručnou, formální deklaraci toho, že nebyl vyzván k vyjádření k osobám soudce dle ust. § 15a odst.1 o. s. ř. (Poznámka: Nešlo tedy o ústavní stížnost obsahující argument podjatosti soudce, jíž by muselo předcházet řízení o žalobě pro zmatečnost - srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 15/06
.) Není tak žádného důvodu se domnívat, že by v dané věci rozhodoval podjatý prvostupňový soud či soudce, a že by tak skutečně a účinné právo stěžovatele na spravedlivý proces, tj. s ohledem na funkci, kterou v občanském soudním řízení plní, nebylo zajištěno. Pokud tedy Ústavní soud nahlížel na ústavně zaručené právo na spravedlivý proces z materiálního hlediska, tj. v duchu zásad materiálního právního státu, nezbylo mu než konstatovat, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ani v tomto směru nedošlo. Lze toliko dodat, že obdobně argumentoval Ústavní soud i v usnesení sp. zn. I. ÚS 239/05
. V této souvislosti lze odkázat i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 619/05
, v němž se Ústavní soud musel z hlediska ústavněprávního vypořádat se skutečností, že nejen že stěžovatelé nebyli poučeni o právu vznést námitku podjatosti, ale dokonce jim k jejímu vznesení nebyla vůbec dána možnost (stěžovatelům nebylo ani sděleno, kdo bude o jejich dovolání rozhodovat); Ústavní soud v citovaném usnesení potom konstatoval, že "Je třeba dát stěžovatelům za pravdu, že takovýto postup neodpovídá příslušným ustanovením občanského soudního řádu, na druhé straně je ovšem třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatelé žádné konkrétní skutečnosti, pro které by byl důvod pochybovat o nepodjatosti soudců Nejvyššího soudu ČR, kteří o jejich dovolání rozhodovali, neuvedli." Následně Ústavní soud v uvedené věci uzavřel, že tím k porušení jejich práva na spravedlivý proces nedošlo.
3) Pokud jde o věc samu, Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy k zjištění, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Ústavní stížnost však takové funkční vymezení Ústavního soudu svou argumentací nereflektuje, neboť ohledně merita věci v podstatě toliko polemizuje (nadto jen obecně) se soudním hodnocením důkazů v dané věci (srov. "Také odvolací soud své rozhodnutí podepřel především svými spekulacemi a subjektivním hodnocením okolností tzv. pohovoru s nezletilými žalobci.") a se soudy zvolenými referenčnímu kritérii v rámci "správnosti" výkladu práva (srov. např. "Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že i tento soud se zabýval především důvodností samotné žaloby na ochranu osobnosti, tedy tím, o čem by měl rozhodnout teprve soud v řízení na ochranu osobnosti. Navíc vyslovil spekulace o tom, že by případné náklady řízení mohly nést i nezletilí stěžovatelé."). Ústavní stížnost tedy postrádá v tomto řádnou směru ústavněprávní argumentaci. Z tohoto důvodu též není opodstatněné v ústavní stížnosti toliko formálně deklarované tvrzení, že obecnými soudy byl odepřen přístup k soudu k řízení na ochranu osobnosti a porušeno právo na ochranu osobnosti dle čl. 10 Listiny. Poněvadž ani Ústavní soud neshledal co do merita věci v napadených rozhodnutích obecných soudů nic protiústavního, pro stručnost na jejich odůvodnění odkazuje, neboť považoval za nadbytečné citovat v tomto usnesení pouze jejich relevantní části. Podle jeho přesvědčení jsou napadená rozhodnutí logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním obecných soudů a z něho vyvozenými závěry neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost svým usnesením jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Dospěl-li Ústavní soud z vyložených důvodů k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, nebylo třeba se již zabývat otázkou práva stěžovatele Ing. P. K. zmocnit (i za své syny) advokáta k podání ústavní stížnosti i jejich jménem (srov. obdobný postup v usnesení sp. zn. IV. ÚS 769/07
,
). Očividnou kolizi zájmů (srov. ust. § 37 odst. 1 zákona o rodině) vyplývající z toho, že v dané věci je vedlejší účastnicí řízení zahájeného podáním návrhu matka nezletilých stěžovatelů, nebylo proto nutno procesně řešit.
Vyhověno nemohlo být ani návrhu na zaplacení nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení státem. Podmínkou vyhovění takového návrhu dle ust. § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu totiž je, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta; tato podmínka tedy v souzené věci splněna není.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu