Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. října 2022 č. j. 18 Co 270/2021-1274, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, nadace FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, Jana Adama II., knížete z a na Lichtenštejnu, České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, Ředitelství silnic a dálnic České republiky, příspěvkové organizace, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, státního podniku Lesy České republiky, s.
p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, a státního podniku Povodí Moravy, s. p., sídlem Dřevařská 932/11, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 22. 6. 2021 č. j. 6 C 353/2018-695 Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu první vedlejší účastnice a druhého vedlejšího účastníka o vyklizení a předání v žalobě uvedených nemovitých věcí, určení vlastnického práva k nemovitým věcem a žalobu o zaplacení náhrady za nemovité věci (výroky I. - XVI.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky XVII. - XXI.). Proti rozsudku okresního soudu podali první vedlejší účastnice a druhý vedlejší účastník odvolání.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodl o přerušení odvolacího řízení do skončení řízení vedeného u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), o stížnosti Lichtenštejnska proti České republice vedené pod číslem stížnosti 35738/20. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že dne 18. 8. 2020 byla k ESLP podána stížnost Lichtenštejnska proti České republice, podle jejíhož obsahu je její podstatou zejména tvrzení, že české vnitrostátní soudy brání lichtenštejnským státním příslušníkům ve výkonu jejich základních práv podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a protokolů k ní. Řízení před ESLP vedené pod číslem stížnosti 35738/20 není dosud skončeno. Podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neučiní-li soud jiná opatření, může řízení přerušit, probíhá-li řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo dal-li soud k takovému řízení podnět. ESLP je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná (srov. čl. 1 odst. 2 Ústavy a čl. 46 odst. 1 Úmluvy). Krajský soud proto podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. odvolací řízení přerušil do skončení výše uvedeného řízení vedeného u ESLP. Přerušení řízení sleduje zásady procesní ekonomie. Podle krajského soudu je žádoucí, aby již ve fázi odvolacího řízení bylo vyčkáno na právní názor ESLP a bylo z něj už v odvolacím řízení vycházeno.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03 , ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10 , ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
7. Dílčí rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat jinými prostředky nebo v jiném řízení a (nebo) zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)].
8. Napadené usnesení krajského soudu je právě takovým rozhodnutím, které nemá charakter konečného meritorního rozhodnutí ve věci. Napadeným rozhodnutím nebylo předmětné řízení skončeno, ale pouze přerušeno, proto věc stěžovatelky není možné považovat za definitivně skončenou.
9. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka podává ústavní stížnost za situace, kdy před obecnými soudy stále probíhá řízení a ve věci nebylo pravomocně rozhodnuto. Nedošlo tedy dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů a předjímal jejich rozhodnutí. Vzhledem k požadavku § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, vyplývajícímu ze subsidiárního charakteru ústavní stížnosti, Ústavní soud musí v této věci trvat na předpokladu právní moci konečného meritorního rozhodnutí a na vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv před podáním ústavní stížnosti poskytuje (srov. usnesení ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 316/05 či usnesení ze dne 12. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 2181/12 ).
10. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2023
Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj