Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. A., zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1071/17, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 549/2024-325 ze dne 5. 3. 2025 a II. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 16 C 265/2018-302 ze dne 21. 11. 2024 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 16 C 265/2018-303 ze dne 27. 11. 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a 1. M. H., 2. M. H., 3. A. H. a 4. D. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Z obsahu ústavní stížnosti a v záhlaví označených usnesení plyne, že se stěžovatelka u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala na vedlejších účastnících zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele. Během probíhajícího dědického řízení vyšla u 1. vedlejšího účastníka (dále jen "vedlejší účastník") najevo překážka dědění, neboť se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli. Stěžovatelka následně vzala vůči vedlejšímu účastníkovi žalobu zpět, načež obvodní soud v záhlaví uvedeným usnesením řízení ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi zastavil (výrok I) a uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 53 240 Kč (výrok II), a to podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.).
2. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení obvodního soudu co do výše náhrady nákladů řízení tak, že nově činí 46 881,20 Kč. Ve zbytku rozhodnutí potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, jelikož má za to, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka namítá, že městský soud nedostatečně odůvodnil nepoužití § 150 o. s. ř. Dále tvrdí, že jednala v dobré víře, spoléhala-li na sdělení soudní komisařky, která vedla dědické řízení, o tom, že vedlejší účastník je dědicem. Stěžovatelka spatřuje přepjatý formalismus v posouzení procesního zavinění.
Nesouhlasí s aplikací § 146 odst. 2 o. s. ř. a namítá, že zavinění zastavení řízení je nutno přičítat vedlejšímu účastníkovi, neboť ten si musel být vědom, že spáchal proti zůstaviteli úmyslný trestný čin, a dědění je tak vyloučeno. Podle stěžovatelky měl obvodní soud rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka rovněž namítá, že obvodní soud nereagoval na zpětvzetí žaloby včas, což vedlo ke vzniku dalších nákladů. Také argumentuje, že obvodní soud vyšel z nesprávné tarifní hodnoty a že měl aplikovat § 9 odst. 1 advokátního tarifu.
4. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno a stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nad rámec Ústavní soud uvádí následující.
5. Ústavní soud se k přezkumu rozhodnutí o náhradách nákladů řízení konstantně staví rezervovaně a podrobuje je omezenému ústavněprávnímu přezkumu. I přes možný dopad do majetkové sféry taková rozhodnutí zpravidla nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody stěžovatelů (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2174/20 ze dne 5. 10. 2021, bod 20). Ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, bodu 34, Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou.
O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, v nichž sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici tzv. bagatelnosti. U bagatelních částek je už z jejich podstaty - s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost neopodstatněná (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004).
6. Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze napadená usnesení považovat za extrémní ve výše uvedeném smyslu. V posuzované věci jde o bagatelní částku náhrady nákladů řízení. Bylo proto povinností stěžovatelky osvědčit významný přesah jejího vlastního zájmu, který by věc kvalitativně posunul do ústavněprávně relevantní roviny. Stěžovatelka nicméně toliko polemizovala s výkladem podústavního práva. Postup soudů však nebyl libovolný, měl racionální základ a byl přezkoumatelně odůvodněn. Jelikož stěžovatelka nepřinesla kýženou argumentaci, díky níž by se věc kvalitativně přenesla přes práh bagatelnosti, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že její případ není způsobilý k meritornímu přezkumu. Za daných okolností stěžovatelčina základní práva porušena být nemohla.
7. Prismatem omezeného ústavněprávního přezkumu (viz výše) Ústavní soud neshledal ústavněprávně relevantní pochybení, které by mohlo ústit ve zrušení napadených rozhodnutí. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu