Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Aleny Vitáskové, zastoupené doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 10. února 2017 č. j. 5 NZT 23/2012-544 a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 20. září 2016 sp. zn. 4 VZN 224/2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená vyrozumění, kterými byla informována o tom, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci (dále též "vrchní státní zastupitelství") založilo její podání a Nejvyšší státní zastupitelství v tomto postupu neshledalo pochybení. Stěžovatelka se domnívá, že takovým vyřízením věci bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces (resp. na účinné vyšetřování) dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka je obžalovanou v trestním řízení, které je proti ní vedeno před Krajským soudem v Brně. V důsledku anonymního sdělení, jež obdržela, a informací získaných na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, pojala podezření o přidělení její věci konkrétnímu senátu v rozporu s rozvrhem práce. Dále se také domnívala, že předseda tohoto senátu si svévolně zvolil přísedící. S těmito informacemi se obrátila na Krajské státní zastupitelství v Brně, neboť výše uvedené jednání vyhodnotila jako trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník").
3. Z důvodu věcné příslušnosti bylo trestní oznámení postoupeno vrchnímu státnímu zastupitelství, které napadeným vyrozuměním stěžovatelku informovalo o založení věci, neboť dospělo k závěru, že její podání není po obsahové stránce trestním oznámením ve smyslu § 158 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "trestní řád"). Vrchní státní zastupitelství v odůvodnění uvedlo, že na základě vyžádaných podkladů není dáno důvodné podezření o spáchání trestného činu ze strany soudce či jiné osoby. V otázce určení přísedících vrchní státní zastupitelství odkázalo na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a uvedlo, že stěžovatelkou kritizovaná praxe byla v typově stejných případech akceptována.
4. Stěžovatelka se s uvedenými závěry neztotožnila a podala k Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu. To přezkoumalo tvrzení uvedená v podání, skutková zjištění vyplývající z opatřených podkladů a právní úvahy, které státního zástupce vedly k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu (zda nejsou úvahy zjevně nelogické, svévolné či odporující skutkovým zjištěním) a v postupu vrchního státního zastupitelství nezjistilo zjevná pochybení či nesprávnosti. Nejvyšší státní zastupitelství dále uvedlo, že se ztotožňuje se závěrem, že i kdyby došlo k pochybení v přidělování věcí konkrétním senátům či určování přísedících do senátu v konkrétní věci, nezakládá to samo o sobě bez dalších relevantních skutečností podezření ze spáchání trestného činu. Podle Nejvyššího státního zastupitelství by tak námitky stěžovatelky měly být primárně předmětem soudního přezkumu v její věci.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti analyzovala dosavadní judikaturu Ústavního soudu pojící se k právu na účinné vyšetřování, z níž dovodila existenci čtyř kritérií posuzování provedeného vyšetřování: a) nezávislé a nestranné vyšetřování, b) důkladné a dostatečné vyšetřování, c) rychlost a d) vyšetřování podrobené veřejné kontrole včetně nahlížené do spisu.
6. Ve vztahu k porušení kritéria nezávislosti a nestrannosti vyšetřování stěžovatelka uvedla, že zvláště pečlivě by měly být vyšetřovány trestné činy, jichž se dopustily osoby vykonávající veřejnou moc a které zneužily svého autoritativního postavení. Z přístupu státních zástupců je podle stěžovatelky zřejmé, že si od soudce neopatřily ani vysvětlení a tímto postupem vytváří privilegované skupiny osob, které nejsou podrobeny důkladné kontrole. Pokud by bylo porušeno právo na zákonného soudce stěžovatelky, mělo by toto za následek nezákonnost rozhodnutí vydaného v její věci, což by oslabilo úlohu veřejného žalobce, kterým byl státní zástupce z dotčeného Vrchního státního zastupitelství v Olomouci.
7. Porušeno bylo dle stěžovatelky také kritérium důkladnosti a dostatečnosti vyšetřování. Namísto důkladné a objektivní analýzy všech relevantních skutečností státní zástupci provedli pouze povrchní analýzu situace, a to na základě omezených a nejednoznačných podkladů. Závěry byly dovozeny pouze z podkladů, které si státní zástupci sami vyžádali a podklady získané a předložené stěžovatelkou nebyly zohledněny, protože nepodporovaly argumentaci státních zástupců. Nesrozumitelné je dle stěžovatelky také konstatování státních zástupců, že je třeba vyčkat, jak bude o těchto námitkách rozhodnuto odvolacím soudem v její trestní věci, neboť tím přiznávají, že nevyvinuli žádnou aktivitu a je pro ně pohodlnější vyčkat soudních závěrů a podle toho následně konat.
8. Stěžovatelka shledala také porušení kritéria kontroly veřejnosti včetně nahlížení do spisu. Její právní zástupce totiž o nahlížení do spisu vrchní státní zastupitelství požádal, ale toto mu bylo umožněno v omezeném rozsahu až na základě přípisu doručeného o šest týdnů později. Tato doba je dle názoru stěžovatelky neúměrně dlouhá.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Námitky formulované stěžovatelem vůči porušení práva na účinné vyšetřování jsou relevantní do té míry, do které právo na účinnou trestněprávní ochranu, včetně účinného vyšetřování, může vyplývat přímo z dotčených substantivních práv. Povinnost účinného vyšetřování se uplatní ve všech fázích šetření věci, tedy jak ve fázi před zahájením trestního stíhání [a to včetně fáze před zahájením úkonů trestního řízení, tedy postupu podle § 158 odst. 1 trestního řádu (viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, bod 55)], tak i ve fázi po zahájení trestního stíhání. S ohledem na zásadní požadavek včasnosti zahájení účinného vyšetřování a provádění jednotlivých úkonů bude dokonce fáze před zahájením trestního stíhání tou klíčovou pro to, aby šetření splňovalo přísné požadavky účinného vyšetřování.
11. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.; bod 61), uvedl, že "je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení čl.
2 odst. 1, čl. 3 či čl. 8 Úmluvy. Ústavní soud v tomto nálezu přebírá judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), ze které vyplývá, že povinnost účinné trestněprávní ochrany se uplatní zejména u zásahů do nejzákladnějších práv chráněných čl. 2 Úmluvy, resp. čl. 6 Listiny, tedy práva na život [nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], zákazu mučení a nelidského a ponižujícího zacházení zaručeného čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny (nález sp. zn. I.
ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015; nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016) a zákazu nucených prací a práva na ochranu osobní svobody dle čl. 4 a 5 Úmluvy, resp. čl. 8 Listiny (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016) a zcela výjimečně také u čl. 8 Úmluvy (a to u případů domácího násilí a závažných zásahů sexuálního podtextu, jako je pohlavní zneužívání, či obecně v případech sexuálního obtěžování mladistvých). Ústavní soud musí tedy v prvé řadě posoudit, jakou povahu měl skutek, který má být vyšetřen, a jaké konkrétní základní právo stěžovatele jím mělo být dotčeno.
12. V případě stěžovatelky však nedošlo k porušení práva na život, zákazu mučení, nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu, zákazu otroctví a nucených prací dokonce ani práva na osobní svobodu či na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy. Případný trestný čin, který měl podle stěžovatelky být spáchán manipulací s rozvrhem práce, a s ním spojené porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny totiž významem svých dopadů nemůže být srovnatelné právě s výše uvedenými právy. Právo stěžovatelky na účinné vyšetřování tak vůbec nemohlo být porušeno, neboť povinnost vést účinné vyšetřování je dle judikatury ESLP a Ústavního soudu pozitivní povinností státu na ústavní rovině pouze v případě trestných činů, v jejichž důsledku bylo porušeno některé z výše uvedených nejzávažnějších základních práv (právo na život, zákaz mučení a špatného zacházení, zákaz nucených prací a otroctví apod.).
13. Ústavní soud se právem na účinné vyšetřování v minulosti zabýval také v případech ochrany fyzické integrity chráněné v čl. 7 odst. 1 Listiny (usnesení sp. zn. I. ÚS 4019/13 ze dne 26. 3. 2014) a ochrany vlastnického práva zaručeného v čl. 11 Listiny (usnesení sp. zn. I. ÚS 3888/13 ze dne 26. 2. 2014). V těchto případech však dovodil, že požadavky kladené na vyšetřování jsou nižší než u práv zmíněných výše, a proto právo stěžovatele na účinné vyšetřování na ústavní rovině neshledal.
14. V souladu s výše uvedeným Ústavní soud považuje za zásadní zdůraznit, že tyto závěry žádným způsobem nezbavují stát, potažmo orgány činné v trestním řízení, závazku řádně a z úřední povinnosti vyšetřovat veškerou trestnou činnost, o jejímž páchání existuje důvodné podezření. Tato povinnost se však realizuje zejména v trestněprávním vztahu mezi státem a pachatelem. Z každého takového trestného činu tudíž automaticky neplyne subjektivní právo jednotlivce domáhat se účinného vyšetřování se všemi kvalitativními požadavky na něj kladenými a toto subjektivní právo jednotlivce tudíž nemůže být potenciálně v případě každého nedostatečného vyšetřování trestného činu porušeno.
15. Ústavní soud dále konstatuje, že pokud jde o stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, toto právo nebylo stěžovatelkou popsaným jednáním státních zástupců dotčeno. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3322/16 ze dne 18. 10. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010), v tzv. fázi prověřování dle § 158 až 159b trestního řádu příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení ve smyslu § 158 odst. 1, 2 trestního řádu.
V tomto stadiu trestního řízení tedy dosud není dán trestněprocesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle § 43 odst. 3 trestního řádu. Není dosud dán ani vyšší stupeň pravděpodobnosti, že vůbec byl spáchán trestný čin, jímž mělo být poškozenému ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální či jiná újma ve smyslu § 43 odst. 1 věta první trestního řádu. Ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 věta první evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
16. Obdobný názor zastává i Evropský soud pro lidská práva, který ustáleně judikuje, že čl. 6 Úmluvy se ve vztahu k poškozenému neaplikuje na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (viz např. rozhodnutí ve věci Duchoňová proti České republice ze dne 2. 10. 2006 č. 29858/03).
17. Na tom ve stěžovatelčině věci nic nemění ani nedávný nález sp. zn. II. ÚS 3173/16 ze dne 14. 3. 2017, kterým Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces. V dané věci se totiž orgány státu včetně státního zastupitelství odmítaly namítanými zásahy do práv stěžovatelů jakkoliv zabývat a popíraly svou pravomoc. To však není případ stěžovatelky, neboť v jejím případě došlo k prošetření věci, během něhož si státní zástupci mj. prokazatelně opatřovali další podklady pro své rozhodnutí. Nejednalo se tedy o výše uvedenou rezignaci na plnění svých povinností, kterým by bylo možno zasáhnout do práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Spravedlivý proces v této své pozici navíc znamená, že se každý může domáhat ochrany svých práv, která dle něj byla porušena. Jak však bylo důkladně odůvodněno výše, právo stěžovatelky na účinné vyšetřování v jejím případě nebylo vůbec možno shledat.
18. Nadto, pokud je stěžovatelka přesvědčena, že v jejím případě došlo k určení soudce v rozporu s rozvrhem práce, a tím k porušení jejího práva na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny, může se navzdory závěrům státních zástupců domáhat svých práv rovněž přímo v řízení týkajícím se její trestní věci, v níž mělo k manipulaci dojít, případně posléze proti tomuto brojit před Ústavním soudem.
19. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu