Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., bez právního zastoupení, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 49/2021-673 ze dne 11. 3. 2021 a usnesení Okresního soudu v Třebíči č. j. 1 Nt 1004/2018-595 ze dne 18. 1. 2021, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, takto: Stěžovateli J. K. se ustanovuje opatrovník JUDr. Maroš Matiaško, LL. M., advokát se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33.
1. Ústavnímu soudu byla dne 28. 4. 2021 dodána ústavní stížnost stěžovatele směřující proti v záhlaví citovaným rozhodnutím. Podání stěžovatele nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatel nebyl zastoupen advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu).
2. Ústavní soud proto vyzval stěžovatele k odstranění vad návrhu. V podání ze dne 5. 5. 2021 stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že byl vzat do výkonu ochranného ústavního léčení v Psychiatrické nemocnici JIHLAVA a že se nemůže v řízení o ústavní stížnosti dále "bránit". Z napadeného usnesení Okresního soudu v Třebíči zároveň vyplývá, že stěžovateli bylo ochranné ambulantní psychiatrické léčení změněno na ochranné ústavní psychiatrické léčení (ve smyslu § 99 odst. 5 trestního zákoníku) z důvodu, že stěžovatel své onemocnění stále popírá a chybí mu dostatečný náhled na onemocnění, přičemž si v podstatě neuvědomuje, jak vážně je nemocný, s lékaři nespolupracuje a odmítá jakoukoli léčbu. Telefonickým dotazem na Českou advokátní komoru Ústavní soud zjistil, že v současné době není formálně zahájeno vůči stěžovateli žádné řízení ve smyslu § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
3. Z právě uvedených zdravotních důvodů na straně stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že je stěžovateli třeba ustanovit opatrovníka pro řízení o ústavní stížnosti podle § 29 odst. 3 občanského soudního řádu, jenž se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně použije (§ 63 zákona o Ústavním soudu); podle prvně citovaného ustanovení platí, že soud může ustanovit opatrovníka účastníku, který byl stižen duševní poruchou nebo se z jiných zdravotních důvodů nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení. Podle § 29 odst. 4 občanského soudního řádu platí, že opatrovníkem soud jmenuje zpravidla osobu blízkou, případně jinou vhodnou osobu, nebrání-li tomu zvláštní důvody; advokáta lze jmenovat opatrovníkem, jen jestliže jím nemůže být jmenován někdo jiný a jinou osobu než advokáta lze zároveň jmenovat opatrovníkem, jen jestliže s tím souhlasí.
4. Ústavní soud nejprve vyzval přípisem ze dne 12. 7. 2021 syna stěžovatele (tj. osobu blízkou), aby Ústavnímu soudu sdělil, zdali je ochoten v řízení o ústavní stížnosti vykonávat funkci opatrovníka stěžovatele. Syn stěžovatele se ve stanovené lhůtě žádným způsobem nevyjádřil.
5. S ohledem na povahu sporu Ústavní soud podle výše citovaných zákonných ustanovení opatrovníkem ustanovil ve výroku tohoto usnesení uvedeného advokáta, jehož specializací je mimo jiné ochrana práv osob s duševní nemocí (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1974/14
ze dne 19. 11. 2014).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu
10. Vady původní ústavní stížnosti byly odstraněny na výzvu Ústavního soudu doplněním ústavní stížnosti a tuto lze považovat za formálně bezvadnou. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, stěžovatel byl účastníkem v řízeních před obecnými soudy [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení odvolacího soudu (§ 72 odst. 3 téhož zákona); stěžovatel je zastoupen ustanoveným opatrovníkem, jímž je advokát (§ 30 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože stěžovatel efektivně vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práva poskytuje; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
11. Argumentace stěžovatele v nedoplněné ústavní stížnosti se z velké části míjí s jejím předmětem, jelikož polemizuje s postupy orgánů veřejné moci, jež nesouvisejí s nyní projednávanou věcí. Postupy orgánů veřejné moci v řízeních odlišných od řízení o změně ochranného psychiatrického ambulantního léčení, jakož i rozhodnutí z těchto řízení vzešlá, nejsou a ani nemohou být předmětem přezkumu stran Ústavního soudu v tomto řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud se proto omezil na vypořádání ústavněprávní argumentace týkající se napadených usnesení.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Ochranné léčení představuje jeden z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity, tedy práva, aby člověk nebyl podrobován lékařským zákrokům proti své vůli. Takovýto zásah však musí být proveden v souladu s limity stanovenými čl. 4 odst. 4 Listiny. Při zásahu do předmětného základního práva je třeba šetřit jeho podstatu i smysl a případná zákonná omezení musí být vykládána restriktivně [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2843/18
ze dne 30. 4. 2019 (N 74/93 SbNU 371)]. Při ukládání ochranného léčení je nutné přísně uplatňovat zásadu přiměřenosti a zásadu subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3654/10
ze dne 3. 3. 2011 (N 35/60 SbNU 425)], což platí i pro rozhodování o případné změně formy ochranného léčení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3801/19
ze dne 17. 12. 2019; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
15. Podmínkami uložení ústavního ochranného léčení osobě s duševní poruchou se Ústavní soud rovněž zabýval v nálezu sp. zn. III. ÚS 3675/16
ze dne 11. 4. 2017 (N 58/85 SbNU 81), ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že při posuzování přiměřenosti tohoto opatření lze vzít v úvahu i možnost recidivy trestného jednání v důsledku duševní poruchy stěžovatele (viz bod 23 citovaného nálezu). Podobně pak nedostatek náhledu na chorobu může být důležitý, byť rovněž nikoli jediný důvod pro uložení tvrdšího opatření; rozhodující je vždy celkový kontext věci (viz bod 27 citovaného nálezu).
16. Ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou především v rovině podústavního práva. Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení a dospěl k závěru, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a řádně odůvodnily a nevykročily tak z ústavněprávních mantinelů. Okresní soud přesvědčivě vyložil, že v případě stěžovatele jsou splněny zákonné podmínky pro změnu ochranného léčení z ambulantní formy na ústavní, současně vypořádal všechny navržené a provedené důkazy.
Stěžejní závěry znaleckého posudku pouze mechanicky nepřebral, ale zohlednil i další skutečnosti, jež vyšly v rámci dokazování najevo. Kromě znaleckého posudku svůj závěr o zdravotním stavu stěžovatele opřel také o lékařské zprávy jeho ambulantních lékařů a o svědeckou výpověď jednoho z nich. Okresní soud rovněž přihlédl ke zjištěné skutečnosti, že stěžovatel ve svém protiprávním jednání nadále pokračuje. Dospěl tedy k ústavně konformnímu závěru, že jsou splněny předpoklady ke změně ochranného ambulantního psychiatrického léčení na ústavní podle § 99 odst. 5 trestního zákoníku.
17. Vedené důkazní řízení a zejména následné hodnocení provedených důkazů stran okresního soudu, je výsledkem zásady volného hodnocení důkazů, jež však patří k pravomocem obecných soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při zjištění extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry z něho vyvozenými [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03
ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Žádná taková zjištění však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.
18. Okresní soud se zabýval též přiměřeností jím nařizované změny ambulantní formy ochranného léčení na ústavní. Poukazuje-li stěžovatel s odkazem na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 502/02
ze dne 3. 11. 2004 (N 166/35 SbNU 257) na skutečnost, že jím páchaná trestná činnost není svou závažností srovnatelná s činy, za které by bylo nutno uložit nepodmíněný trest svobody a u kterých zejména přichází nařízení ústavní ochranné léčby v úvahu, je třeba poznamenat, že v témže nálezu Ústavní soud akcentoval posuzování formy ochranného léčení prvořadě potřebou léčby, nikoli výlučně stupněm nebezpečnosti činu jinak trestného pro společnost (k tomu srov. též např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3942/17
ze dne 30. 1. 2018). Dovodil-li okresní soud, že ambulantní forma léčení není v případě stěžovatele dostačující, neboť stěžovatel postrádá dostatečný náhled na onemocnění, nedodržuje podmínky ambulantní léčby a neužívá předepsanou medikaci, konvenuje takový závěr ustálenému právnímu názoru Ústavní soudu ohledně přiměřenosti nařizované ústavní formy léčení, jakož i ohledně její subsidiarity (srov. např. již citované nálezy sp. zn. I. ÚS 3654/10
a
sp. zn. III. ÚS 3675/16
). Je též třeba na závěr uvést, že ústavní ochranné léčení - a s tím související zásah do osobní svobody stěžovatele - je možné kdykoli změnit na formu ambulantní, pomine-li potřeba ústavní formy; to ostatně uvádí i okresní soud v napadeném usnesení.
19. Odvolací soud se s námitkami obsaženými ve stížnosti stěžovatele proti napadenému usnesení okresního soudu vypořádal, přičemž v jeho postupu neshledal žádné procesní pochybení. Ústavní soud proto ani v usnesení odvolacího soudu neshledal žádné ústavněprávní deficity, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci.
20. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu