Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem Praha 2, Legerova 44, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2009, čj. 33 Cdo 5359/2008 - 266, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 21. 5. 2008, čj. 18 Co 582/2007 - 242, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Meritem ústavní stížnosti je totiž nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy posoudily listinu vydanou právní předchůdkyní žalobce, stanovící jistinu a dlužné úroky v nulové výši, protože ji nehodnotily jako potvrzení o zaplacení. Stěžovatel tvrdí, že pokud věřitel vydá potvrzení o tom, že dluh je vyrovnán, pak má v případě sporu povinnost prokázat, že takový doklad je nesprávný. Obecné soudy se potvrzením věřitele nezabývaly a neuložily žalobci povinnost prokázat, že dluh stěžovatele trvá. I když stěžovatel v důsledku stěhování založil doklad o zaplacení dlužné částky, podle dopisu ČMDS, ze dne 31.
12. 1998, důvodně předpokládal, že dluh je v pořádku splacen. Obecné soudy tento dopis hodnotily nesprávně, když mu nepřiznaly účinky potvrzení o splnění dluhu, tzv. kvitance. Soudy provedené důkazy nesprávně hodnotily, dopustily se libovůle a porušily tak § 569 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále "občanský zákoník"), podle kterého je věřitel povinen vystavit potvrzení o tom, že dluh byl splněn. Přenesly důkazní břemeno na stěžovatele, ačkoliv takový postup byl zcela protiprávní.
Jinými slovy, Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a v řízení o ústavní stížnosti střeží zejména dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak vyplývá z výše uvedeného, přezkum dokazování provedeného obecnými soudy Ústavním soudem je vyloučen, pokud nedojde k porušení ústavněprávních principů. Takový zásah však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze zopakoval argumenty, které již předestřel v rámci řízení u obecných soudů, přičemž ty se s nimi v napadených rozhodnutích vyrovnaly způsobem, který zásah do jeho práv, zejména práva na spravedlivý proces, nevykazuje.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, soud prvního stupně i soud odvolací přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých skutečností nepovažují stěžovatelem předloženou listinu za potvrzení o zaplacení dlužné částky a proč nemají, při absenci jiných důkazů, uhrazení pohledávky stěžovatele za dostatečně prokázané. Oba soudy přitom hodnotily důkazy navržené jak stěžovatelem, tak žalobcem, přičemž jednotlivé závěry, které z hodnocení vyplynuly, řádně a uspokojivě odůvodnily. Provedený znalecký posudek neprokázal, že pisatelem sporné korespondence byl výlučně stěžovatel, na druhou stranu však tuto možnost nevyloučil.
Z výpisu o úvěru, který stěžovatel získal na základě provedeného auditu, ani z výpovědí jeho manželky a svědkyně X. M., vzhledem k jejich účelovosti, nelze bez dalšího dovodit, že pohledávka byla stěžovatelem splacena. Naopak z korespondence mezi stěžovatelem a ČMDS, vedené v roce 2000, bylo zjištěno, že stěžovatel byl opakovaně informován o existenci nedoplatku. Stěžovatel tuto skutečnost nijak věcně nerozporoval. Pokud tvrdí, že dlužná částka byla v té době již zaplacena, je přinejmenším s podivem, že se vůči avízům o nedoplatku neohradil, ani na ně jakkoliv nereagoval.
Nelze přisvědčit ani jeho námitce, že žalobkyně neprokázala nesprávnost vydané listiny, neboť podle jejího tvrzení se jednalo o potvrzení o stavu zaplacených splátek k 31. prosinci 1998, nikoliv o potvrzení o splacení úvěru.
Soudy dovodily, že žalobkyně dostatečně prokázala, že dluh stěžovatele trval i po srpnu 1998, jak bylo prokázáno dopisem realitní kanceláře a také snahou stěžovatele uhradit dlužnou částku prostřednictvím směnek. Naopak stěžovatel skutečnost, že dlužnou částku zaplatil, dostatečně neprokázal.
Ústavní soud neshledal, že by hodnocení důkazů provedené obecnými soudy vykazovalo prvky libovůle (svévole) nebo že by skutkové závěry byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Namítá-li stěžovatel, že na něj soudy nepřípustně přenesly důkazní břemeno, pak tato námitka neobstojí již jen z toho důvodu, že toto důkazní břemeno nesl on sám, ve vztahu k prokázání jím tvrzených skutečností.
Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto jeho ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 4. června 2009
František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu