Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 70 Co 281/2024-3233 ze dne 30. 1. 2025, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníka řízení a B. K. a nezletilých P. B. a K. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel (otec) a paní B. K. (matka) mají nezletilé děti ve střídavé péči. K předávání dětí má docházet ve škole (případně před domem pečujícího rodiče, když škola není). Stěžovatel měl podle vykonatelného rozhodnutí v pondělí 10. 6. 2024 navrátit děti v 8:00 do školy. S ohledem na pohovor dětí s kolizním opatrovníkem, který byl naplánován na stejný den od 9:00, navrhl otec matce, že oba nezletilé odvede přímo na pohovor. Matka nesouhlasila. Stěžovatel navzdory nesouhlasu matky oba nezletilé již v 8:00 přivedl do sídla orgánu sociálně-právní ochrany dětí, kam se přibližně ve stejnou dobu dostavila i matka. Mezi rodiči došlo k výrazně konfliktní situaci. Pohovor nakonec začal již v 8:10 hodin. Kolizní opatrovník uvedl, že nezletilé děti byly v důsledku vypjaté situace rozkolísané a plačtivé.
2. Matka následně navrhla výkon rozhodnutí o úpravě styku uložením pokuty stěžovateli. Okresní soud v Olomouci její návrh zamítl, protože jednání stěžovatele považoval za vhodné a pro děti citlivé, pokud by byl realizován bez konfliktu mezi rodiči. Otcem zvolený postup nebyl v rozporu s nejlepším zájmem dětí.
3. Krajský soud k odvolání matky změnil napadeným usnesením rozsudek okresního soudu tak, že se nařizuje výkon rozhodnutí uložením pokuty otci v částce 2 000 Kč za nesplnění povinnosti odevzdat v pondělí 10. 6. 2024 nezletilé děti do školy. Uvedl, že s ohledem na ryze formální charakter vykonávacího řízení není významné, jaký postup by byl nejvhodnější. Významné je, že stěžovatel jednoznačně porušil povinnost uloženou vykonatelným rozhodnutím, aniž by dodržení povinnosti bránila objektivní překážka. Dohoda rodičů o změně místa neexistovala, stěžovatel se proto měl řídit vykonatelným rozhodnutím.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje napadené usnesení krajského soudu zrušit, jelikož porušuje jeho základní právo na rodičovskou výchovu a právo na spravedlivý proces podle čl. 32 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a nerespektuje nejlepší zájem dětí chráněný čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Důsledné trvání na exekučním titulu považuje za právní extremismus, který zájem dětí poškozuje. Dále opakuje argumentaci předestřenou již před obecnými soudy o vhodnosti jím zvoleného postupu pro obě děti. Navíc poukazuje na to, že je usnesení krajského soudu nekonzistentní s rozhodnutím v obdobné věci stejných účastníků
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, Ústavní soud ho mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne. Usnesení o odmítnutí návrhu musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky).
7. Ústavní soud nepovažuje důsledné trvání na pravidlech předávání dětí ve vykonatelném rozhodnutí za protiústavní. Současně neshledává porušení základních práv stěžovatele v uložení pokuty v bagatelní výši. Krajský soud srozumitelně vysvětlil, proč obdobné odchylky od přesně vymezených pravidel předávání dětí nejsou v případě dlouhodobého a extrémního konfliktu mezi rodiči vhodné a především nejsou v souladu se zájmy dětí, neboť pouze vyostřují již tak napjatou situaci a vytvářejí další zbytečné konflikty. Nejsou-li se rodiče schopni konstruktivně dohodnout, nelze než důsledně trvat na tom, jak poměry závazně upravují vykonatelná soudní rozhodnutí.
8. Ostatně, stěžovatel sám cituje pasáž z nálezu
sp. zn. III. ÚS 3462/14
, podle kterého je účelem uložení pokuty dodržení právních poměrů založených vykonávaným titulem (bod 13 citovaného nálezu). Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje princip nejlepšího zájmu dítěte i při výkonu rozhodnutí, avšak nesplnění povinnosti z vykonatelného rozhodnutí v uvedeném nálezu odůvodnil vedle odkazu na nejlepší zájem dětí také skutečností, že povinný i přes zjevnou a odpovídající snahu stanovenou povinnost splnit nemohl. V posuzovaném případě za prvé krajský soud vysvětlil, proč postup stěžovatele v souladu se zájmy dětí nebyl, a za druhé stěžovatel ani netvrdí, že by stanovenou povinnost splnit nemohl. Mohl, ale v rozporu s vykonatelným rozhodnutím soudu a bez souhlasu matky se rozhodl, že ji nesplní. Na následném uložení pokuty tak Ústavní soud neshledává nic protiústavního.
9. Ústavní soud proto stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2025
Tomáš Langášek
předseda senátu