Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Ch., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem Šenov, Těšínská 1495, pobočka Havířov - Podlesí, Junácká 3, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2006, čj. 21 Cdo 606/2005 - 132, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2004, čj. 16 Co 303/2004 - 113, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel tvrdí, že postupem krajského a Nejvyššího soudu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivou odměnu za práci a práva na přiměřené pracovní podmínky - čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). K jeho pracovnímu úrazu došlo jiným způsobem, než jaký vzaly za prokázaný soud prvního stupně i soud odvolací. Soudy bez dostatečného zdůvodnění přijaly verzi pracovního úrazu, zastávanou žalovanou a vycházely z hypotetického předpokladu, podle kterého byla téměř jistě vydána provozní dokumentace k zařízení, u kterého se stěžovatel zranil.
Důkazní břemeno zde ale nesla žalovaná a v případě pochybností měl soud rozhodnout podle zásad o důkazním břemenu. Soudy obou stupňů rovněž nesprávně vyložily ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zákoníku práce (v té době platného) a tím zasáhly do jeho ústavně zaručených práv. Podle stěžovatele není, z provedených důkazů, jednoznačné, že vědomě porušil bezpečnostní předpisy. Soudy tak nepřiměřeně rozšířily možnost zaměstnavatele (žalované) zprostit se odpovědnosti.
sp. zn. IV. ÚS 188/94 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 39, str. 281).
Stěžovatel v podstatě tvrdí, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, případně jej nesprávně hodnotily a následně špatně vyložily na věc dopadající hmotněprávní ustanovení právních předpisů (především zákoníku práce). Jedná se tedy o námitku stěžovatele o zásahu do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod.
Z jasných odůvodnění obou napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, jak hodnotily skutkový stav a jakým způsobem vyložily příslušné právní normy. Kromě základní argumentace, která, stručně shrnuto, stojí na tom, že stěžovatel porušil konkrétní ustanovení předpisu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (vyhl. č. 22/1989 Sb.), s nimiž byl několikrát seznámen, soudy použily i argumenty subsidiární (např. závěr o tom, že žalobce po úraze akceptoval snížení náhrady a až žalobou podanou po uplynutí osmi let od škodné události se domáhá další náhrady; závěr o pravděpodobné existenci technické dokumentace), vůči kterým se stěžovatel zejména vymezuje (jeho argument o údajně nepřípustném přenosu důkazního břemene). I kdyby snad některý z těchto podpůrných argumentů spočíval v ústavně nekonformní interpretaci, nic to nemění na tom, že podstata odůvodnění obou napadených rozhodnutí je založena na závěrech, které jsou ústavně souladné.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu