Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelek: 1) Věry Lejsalové a 2) Drahomíry Žemlíkové, zastoupených JUDr. Natálií Navrátilovou, advokátkou se sídlem Masarykova 12, Chropyně, směřující proti usnesení Krajského soudu Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 29. 1. 2015, č.j. 60 Co 533/2014-370, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně a toto své rozhodnutí řádně a ústavně konformním způsobem odůvodnil, přičemž ani pod aspekty ochrany ústavnosti nelze napadenému usnesení odvolacího soudu nic vytknout. Stěžovatelkám se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Vzhledem k tomu, že předmětem žaloby o určení neplatnosti smlouvy o vypořádání SJM a zástavní smlouvy a o určení neúčinnosti smlouvy o vypořádání SJM a zástavní smlouvy byla nemovitost, tedy předmět ocenitelný penězi, nebylo dle názoru stěžovatelek možno při stanovení odměny použít jako tarifní hodnotu částku ve výši 25.000,- Kč dle § 9 odst. 3 advokátního tarifu, ale bylo třeba vycházet z hodnoty předmětu sporu.
Stěžovatelky podotýkají, že hodnotu předmětu sporu bylo možné určit ve výši stanovené ve znaleckém posudku ze dne 20. 3. 2013, který stanovil hodnotu nemovitostí na částku 3.438.470,- Kč. Posudek byl vypracován pro potřeby trestního řízení vedeného proti žalovanému M. L. právě v souvislosti s uplatněnou neplatností smlouvy o vypořádání SJM, když žalobce v souvislosti s občanskoprávním sporem podal také trestní oznámení a příslušný trestní spis je veden u Okresního soudu v Kroměříži a soudu je tak dobře znám.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkami předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
sp. zn. I. ÚS 2313/11
ze dne 13. 9. 2011, usnesení
sp. zn. III. ÚS 2269/11
ze dne 8. 12. 2011, usnesení
sp. zn. III. ÚS 2581/13
ze dne 22. 1. 2014, usnesení
sp. zn. I. ÚS 83/14
ze dne 17. 3. 2014, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 2581/13
ze dne 22. 1. 2014).
Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (obdobně viz usnesení
sp. zn. III. ÚS 2581/13
ze dne 22. 1. 2014, usnesení
sp. zn. II. ÚS 3008/10
ze dne 10. 2. 2011, usnesení
sp. zn. II. ÚS 3254/13
ze dne 5. 3. 2015).
Stěžovatelkami předložené námitky se pohybují v rovině jednoduchého práva, když podstatou ústavní stížnosti je jen polemika s výkladem a aplikací příslušných ustanovení o náhradě nákladů civilního řízení, u nichž mají stěžovatelky za to, že jsou nesprávné. Tím však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. Žádné ze shora formulovaných pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Odvolací soud usnesení soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že žalobce je povinen nahradit náklady řízení žalovanému M. L. a stěžovatelkám (žalovaným), každému ve výši 30.135,- Kč. Odvolací soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že ve věci nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které podle § 150 o.s.ř. nemusí soud žalovaným výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Toto své rozhodnutí zdůvodnil odvolací soud tak, že bylo na žalobci, aby zvážil podání žaloby. Pokud žalobu podal, stran žaloby s primárními petity nebyl úspěšný a v průběhu řízení poté, co zjistil, že ani žaloba s eventuálními petity není důvodná s ohledem konstantní judikaturu, vzal žalobu ve zbytku zpět, nelze neúspěch v části žaloby a zpětvzetí žaloby ve zbylé části přičítat ohledně vynaložených nákladů řízení v neprospěch žalovaných, kteří s návrhem nesouhlasili, byť důvody jejich nesouhlasu se žalobou neodpovídaly ustálené judikatuře. Odvolací soud dále doplnil, že majetkové poměry žalobce jsou dobré a okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku ze strany žalobce, nejsou v dané věci s ohledem na od počátku bezúspěšně podanou žalobu důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. s tím, že pokud žalobce žalobu podal, musel si být vědom důsledků spojených s neúspěchem ve věci a povinnosti hradit v případě svého neúspěchu náklady řízení žalovaným.
Odvolací soud přiznal mimosmluvní odměnu za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Při určení výše odměny advokáta odvolací soud vycházel z tarifních hodnot. Tento postup zvolil dle odůvodnění usnesení proto, že ze spisu není zřejmá obvyklá cena předmětných nemovitostí k datu učiněných jednotlivých úkonů právní služby advokáta a pro stanovení výše obvyklé ceny by musel být vypracován znalecký posudek, což by dle odvolacího soudu představovalo nepřiměřené obtíže vzhledem k nárůstu nákladů tohoto řízení a časové náročnosti. Dále odvolací soud konstatoval, že ze znaleckého posudku na ocenění předmětných nemovitostí vypracovaného až dne 20. 3. 2013 v rámci trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 73/2013, na který odkazují žalovaní, nelze vycházet, protože tento znalecký posudek nezjišťuje obvyklou cenu předmětných nemovitostí k datu učiněných jednotlivých úkonů právní služby advokáta v této věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2015
David Uhlíř v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu