Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A.B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu vazby ve Věznici Ostrov, právně zastoupeného JUDr. Františkem Siegelem, advokátem, sídlem Bělehradská 1094/4, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. března 2025 č. j. 8 To 98/2025-114, a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. února 2025 č. j. 31 Nt 24004/2025-31, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K tomuto porušení mělo dojít rozhodnutím o vzetí stěžovatele do vazby, které však bylo založeno na nedostatečném posouzení a odůvodnění vazebních důvodů.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a příloh Ústavní soud zjistil, že 19. 2. 2025 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) trestního zákoníku a pro přečiny šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měl zjednodušeně dopustit tím, že v období od listopadu 2023 do prosince 2024 fyzicky a psychicky napadal svoji tehdejší partnerku, nutil ji dělat domácí a jiné práce pod pohrůžkou násilí, vyhrožoval jí ublížením a smrtí, vulgárně jí nadával, kontroloval ji i jinak týral, a takového jednání se dopouštěl rovněž vůči dceři své tehdejší partnerky. Jí a jeho synovi také od léta 2023 do prosince 2024 vychvaloval a nabízel hašiš.
3. Na návrh státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově byl stěžovatel napadeným usnesením Okresního soudu v Sokolově vzat do vazby podle § 68 odst. 1 trestního řádu z důvodů podle § 67 odst. písm. b) a c) trestního řádu, tedy do vazby koluzní a předstižné. To odůvodnil okresní soud tím, že vzhledem k fázi řízení bude nezbytné dále vyslechnout svědky, které by stěžovatel mohl ovlivňovat, zejména jeho další příbuzné a známé. V neprospěch stěžovatele rovněž hovoří to, že jednání, které je mu kladeno za vinu, bagatelizuje a zcela nerespektuje práva druhých a pravidla mezilidského soužití, jeho jednání vůči poškozeným navíc mělo stupňující se tendenci. Obava z působení na svědky je pak odůvodněna osobností stěžovatele, který je autoritativní a má vliv na poškozené, navíc je možné, že by k působení na svědky využil mj. svého nezletilého syna. Podezření z možného dalšího páchání trestné činnosti vyplývá jak z povahy trestné činnosti a standardního schématu fungování domácího násilí, tak ze zcela nulového náhledu stěžovatele na škodlivost jeho chování, svalování viny na poškozenou a možnost jednat obdobným způsobem i s jinými osobami (zejm. případnými dalšími partnerkami). Z obdobných důvodů, navíc ve spojení s § 73 odst. 1, nepřijal soud navrhovaný písemný slib jako institut nahrazující vazbu, ani nepřistoupil k užití jiné alternativy nahrazující vazbu.
4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou zamítl v záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Plzni. Ve vztahu k vazbě koluzní uvedl, že byť již byly procesně použitelným způsobem vyslechnuty obě poškozené a svědkyně, stěžovatel se již pokusil jednu z poškozených dle její výpovědi ovlivnit tím, že jí vyhrožoval. Rovněž ji telefonicky kontaktoval známý stěžovatele a přemlouval ji, aby trestní oznámení a svoji výpověď stáhla. Dle poškozené je stěžovatel pomstychtivý a rovněž uvedla, že se k ní již dostávají od známých stěžovatele informace o tom, co ji čeká, jakmile jej propustí z vazby, a že i jinak působí na osoby v jejím okolí. Stran vazby stížnostní soud konstatoval, že mezi stěžovatelem a jeho bývalou partnerkou (poškozenou) fungovala cyklická dynamika domácího násilí, kdy se střídavě odlučovali a opět scházeli. I z výslechu poškozené vyplývá, že je její vztah ke stěžovateli přinejmenším ambivalentní a že jeho chování vůči ní je zcela nepředvídatelné a proměnlivé. Stěžovatel byl rovněž v minulosti shledán vinným a potrestán za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a bylo proti němu rovněž vedeno trestní stíhání pro fyzické napadení druhé poškozené, přičemž byla tato věc postoupena k projednání v přestupkovém řízení. Krajský soud tak dospěl k závěru o důvodnosti držení stěžovatele ve vazbě, jakož i o nepoužitelnosti institutů nahrazujících vazbu.
5. Proti rozhodnutím obou soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, přičemž zásadní pochybení shledává v odůvodnění vazebních důvodů a (ne)zjištění rozhodných skutkových okolností. Okresní soud dle něj nepřezkoumatelným způsobem vycházel při rozhodování z vlastních domněnek a rezignoval na řádné odůvodnění, přičemž absentuje konkretizace jednání stěžovatele, na níž musí být rozhodnutí o vazbě založeno, nikoli na obecných zjištěních ohledně povahy trestné činnosti nebo důležitosti svědeckých výpovědí. Ze zjištěných skutečností dle stěžovatele nevyplývá, že by zamýšlel v trestné činnosti pokračovat nebo se vracet k soužití s poškozenou, naopak se pouze snaží o kontakt se svým nezletilým synem. Rozhodnutí krajského soudu o vazbě předstižné rovněž nemůže obstát, neboť v době jeho rozhodování již byly procesně použitelným způsobem vyslechnuty poškozené i svědkyně. Dle stěžovatele není pravdou, že by jednu z poškozených kontaktoval jeho známý v době jejího výslechu, jak uvedl krajský soud. Jedná se pouze o tvrzení poškozené, které krajský soud nijak neověřoval, a rovněž její vyjádření dezinterpretoval - nevyplývá z něj, že by ji kontaktoval v době jejího výslechu, ale o dva dny dříve, v době zadržení stěžovatele policejním orgánem. Navíc mu nemůže být k tíži kladena samostatná iniciativa jeho známého, který se rozhodl poškozenou kontaktovat. V kontextu výše uvedeného pak soudy měly a mohly rozhodnout o nahrazení vazby některým z jiných institutů podle § 73 a násl. trestního řádu. Z výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl konstatování porušení jeho základních práv a zrušení napadených rozhodnutí.
6. Ústavní soud zaslal stížnost k vyjádření rovněž účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení. Krajský soud v Plzni pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Okresní soud v Sokolově uvedl, že o vazbě bylo rozhodováno podle zákona bez porušení základních práv stěžovatele a rovněž odkázal na napadené usnesení. Okresní státní zastupitelství v Sokolově se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. Ústavní soud proto nezaslal stěžovateli vyjádření k replice.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť zákon stěžovateli nepřiznává další procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ).
10. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí o vazbě pak Ústavní soud setrvale opakuje, že jsou to především obecné soudy, které s detailními znalostmi o konkrétní trestní věci, stadiu, ve kterém se nachází, a na základě vědomosti všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují (či trvají) vazební důvody. Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10
ze dne 20. 4. 2010). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud s ohledem na respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3107/23
ze dne 7. 12. 2023). Na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a z principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (viz nález sp. zn. III. ÚS 2498/23
ze dne 29. 11. 2023).
11. Napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění v těchto kritériích obstojí. Ani jedno z usnesení netrpí takovými ústavněprávními vadami, které by odůvodňovaly jejich zrušení. Lze souhlasit se stěžovatelem, že v rozhodnutí okresního soudu lze nalézt některá paušalizující či zobecňující vyjádření, což konstatoval i krajský soud, ta však porušení základních práv nezakládají ani jinak nezpochybňují rozhodnutí o vzetí do vazby. Okresní soud dostatečně zjistil rozhodné skutečnosti, které vazbu odůvodňují, jako zejména osobnost stěžovatele a jeho postoj k tvrzené trestné činnosti, jakož i tvrzený způsob jejího spáchání, rozsah a její následky. Je namístě připomenout, že rozhodování o vazbě nemůže a nesmí zahrnovat stanoviska o vině či nevině obviněných, a tedy v tomto směru na rozhodování o vazbě nemohou být kladeny požadavky stran prokázání trestné činnosti v takové důkazní míře, jako je tomu u meritorního rozhodování v trestním řízení. Stejně tak skutkový stav pro rozhodování o vazbě nebude typicky zjištěn v takovém rozsahu a s takovou přesností, jako tomu bude případně v následném hlavním líčení. Přesto skutečnosti zjištěné v tomto stádiu řízení odůvodnily vazbu stěžovatele dostatečně, a to jak pro vazbu koluzní, tak pro vazbu předstižnou. Dílčí pochybení v rozhodnutí okresního soudu dostatečně napravil krajský soud, jak je zřejmé z jeho napadeného rozhodnutí. Ústavní soud rovněž nepřisvědčil námitce stran toho, že soudy nesprávně rozhodly o institutech nahrazujících vazbu, když tyto vzhledem k důvodu vazby podle § 67 písm. b), c) trestního řádu nejsou ze zákona přípustné (§ 73 odst. 1, § 73a odst. 1 trestního řádu). Zbylá část stěžovatelových námitek směřuje do zjištění skutkového stavu a věnuje se pouhé polemice se skutkovými závěry učiněnými obecnými soudy, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší tyto hodnotit.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu