Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky I. F., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 16 Kss 5/2023-63 ze dne 20. února 2024, rozhodnutí ministra spravedlnosti č. j. MSP-27/2024-OPAJ-SO/2 ze dne 29. ledna 2024, a návrhu na zrušení § 100 odst. 1 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a ministra spravedlnosti, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Včasnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 21 odst. 4, čl. 28 a 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), dále v čl. 9 odst. 3 a čl. 82 odst. 2 Ústavy České republiky ("Ústava"), jakož i její právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení § 100 odst. 1 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů ("zákon č. 6/2002 Sb.").
2. K rozhodnutí ministra spravedlnosti ("ministr") o dočasném zproštění z funkce soudce a k jeho přezkumu se Ústavní soud vyjádřil nedávno v usnesení
sp. zn. III. ÚS 1281/23
ze dne 13. června 2023 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Dospěl k závěru, že rozhodnutí ve věci dočasného zproštění z funkce soudce tvoří samostatnou a uzavřenou součást řízení a jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv soudce, proto je ústavní stížnost i přípustná.
3. Z ústavní stížnosti a připojených dokumentů vyplývá, že dne 7. prosince 2023 bylo na návrh předsedkyně Okresního soudu v X u Nejvyššího správního soudu (jako soudu kárného) zahájeno se stěžovatelkou jakožto soudkyní kárné řízení o kárné odpovědnosti. Řízení je vedeno pod sp. zn. 16 Kss 5/2023. Ministr pak na základě § 100 odst. 3 ve spojení s § 99 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. napadeným rozhodnutím stěžovatelku dočasně zprostil výkonu funkce soudkyně do doby pravomocného skončení kárného řízení. Podle ministra je míra závažnosti jednání, které je stěžovatelce kladeno za vinu v celkem 12 specifikovaných věcech, tak vysoká, že setrvání stěžovatelky ve funkci soudkyně po dobu trvání kárného řízení je neslučitelné se zájmy chráněnými skutkovou podstatou kárného provinění podle § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.
4. Proti rozhodnutí ministra podala stěžovatelka námitky, které Nejvyšší správní soud (jako soud kárný) napadeným usnesením zamítl. Poukázal na to, že v relativně nedávné době rozhodoval o dvou jiných kárných návrzích proti stěžovatelce, jejichž podstatou byly obdobné skutečnosti, jaké jsou jí kladeny za vinu i v projednávané věci.
5. Námitku stěžovatelky, že rozhodnutí ministra má formulářovou podobu (pro obdobu s rozhodnutím v jiné kárné věci), Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou. Konstatoval, že není neobvyklé vedle argumentů zohledňujících specifický charakter projednávané věci uvádět i obecnější úvahy, které se nevztahují jen k situaci konkrétního soudce čelícího kárnému návrhu. Podstatné je, že z odůvodnění je bezpečně zjistitelné, z jakých konkrétních důvodů dospěl ministr k závěru, že je třeba kárně obviněnou soudkyni dočasně zprostit výkonu funkce. Nejvyšší správní soud neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatelky, že v důsledku rozhodnutí ministra nemůže odstraňovat průtahy, za které byla uznána vinnou předchozími rozhodnutími kárného soudu. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že rozhodnutí o dočasném zproštění výkonu funkce soudce vždy ovlivní dosud neskončená řízení, to však neznamená, že jen proto jsou důvody, které ministra vedly k vydání takového rozhodnutí, nelegitimní.
6. Stěžovatelka nezpochybňuje, že byla rozhodnutími Nejvyššího správního soudu č. j. 16 Kss 1/2021-78 ze dne 26. května 2021 a č. j. 13 Kss 5/2021-53 ze dne 24. března 2022 pravomocně uznána vinnou kárným proviněním a bylo jí uloženo kárné opatření. Podle stěžovatelky jde v nyní posuzované věci de facto o druhý kárný návrh, ač jde z důvodu krátké lhůty mezi prvním rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a druhým kárným návrhem de iure o kárný návrh třetí. Návrh byl podle ní podán za účelem dosažení toho, co bylo navrhováno již kárným návrhem podaným před třemi lety (odvolání z funkce soudkyně), přičemž obdobně jako v případech předchozích kárných návrhů jsou uváděny i skutky, které jsou prekludované, případně nejsou kárným proviněním.
7. Stěžovatelka upozorňuje, že rozhodnutí ministra je ve své podstatě předběžným opatřením, které nevydává soud, ale orgán moci výkonné. Tím, že pravomoc rozhodnout o dočasném zproštění funkce soudce je ministru svěřena předtím, než o dočasném zproštění rozhodne soud, je podle ní zasaženo do soudcovské nezávislosti a je jím vyprázdněna presumpce neviny. Stěžovatelka připouští, že odvolatelnost soudce je možno ve výjimečných případech upravit zákonem, ten však podle jejího názoru nemůže být v rozporu s čl. 9 odst. 3 Ústavy natolik, že by pravomoc dočasně zprostit soudce funkce byla svěřena ministru, který z podstaty své funkce není nezávislý (jeho postavení je odvozeno od důvěry vládě vyslovené Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky a je odvolatelný na návrh předsedy vlády prezidentem republiky). Stěžovatelka se proto domáhá také zrušení § 100 odst. 1 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb. Dodává, že návrh přesahuje její vlastní zájem a navrhuje, aby si Ústavní soud vyžádal stanovisko amici curiae Soudcovské unie České republiky.
8. Ústavní stížnost a návrh s ní spojený jsou zjevně neopodstatněné.
9. Návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části (§ 74 zákona o Ústavním soudu). Potom platí, že je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 101/95
ze dne 3. října 1995 (U 22/4 SbNU 351)].
10. Nyní posuzovaná věc je specifická tím, že rozpor zákonného ustanovení, jež bylo ve stěžovatelčině věci použito, s ústavním pořádkem je zároveň jedním z hlavních argumentů, proč by napadené rozhodnutí ministra mělo představovat zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud se proto výjimečně zabýval nejprve tím, zda ve věci není dán důvod předložit návrh na zrušení právního předpisu plénu Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a až následně posouzením samotné ústavní stížnosti.
11. Ministr může rozhodnout o dočasném zproštění funkce soudce podle § 100 odst. 1 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb. pouze tehdy, je-li podán návrh na zahájení kárného řízení, v němž žalobce navrhuje odvolání z funkce soudce. Jde tedy o případy nejzávažnějších kárných provinění, která, pokud by se potvrdila, by znemožňovala další výkon funkce soudce. Právě vysoká závažnost kárných provinění ospravedlňuje dočasné zproštění funkce soudce, které plní funkci preventivního nástroje k ochraně soudnictví a důvěry v jeho řádný výkon.
12. Jak uvedl v napadeném usnesení Nejvyšší správní soud, smyslem a účelem této výjimečné kompetence výkonné moci zasáhnout takto do samotné podstaty funkce soudce je potřeba rychlé a efektivní reakce v situacích, jež "vyřazení" soudce z rozhodovací činnosti naléhavě vyžadují. Jde o výjimečnou a potenciálně zneužitelnou kompetenci ministra, která je proto vyvážena pečlivou soudní kontrolou na základě opravného prostředku dotčeného soudce, kdy je kárný soud v postavení nezávislého orgánu provádějícího na základě námitek soudce, jenž byl dočasně zproštěn výkonu funkce, plný přezkum zákonnosti rozhodnutí ministra. Nelze také pominout, že jde o rozhodnutí pouze dočasné povahy (po dobu vedení kárného řízení).
13. Právě existence soudního přezkumu v plné jurisdikci, který bezprostředně navazuje na vydané rozhodnutí ministra, představuje dostatečné vyvážení toho, že první krok spočívající ve vydání rozhodnutí činí ministr jako orgán moci výkonné. Další stěžovatelčina námitka (vyprázdnění presumpce neviny) se míjí s povahou dočasného zproštění funkce soudce. Obdobně ani námitka rozporu s čl. 9 odst. 3 Ústavy, který stanoví, že výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu, není namístě. Kárná odpovědnost soudců a s ní spojené zproštění funkce jsou v intencích čl. 82 odst. 2 Ústavy svěřeny zákonu (k tomu srov. i bod 12 usnesení
sp. zn. III. ÚS 1281/23
).
14. Ústavní soud proto uzavírá, že návrh na zrušení § 100 odst. 1 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb. je návrhem zjevně neopodstatněným. Toto rozhodnutí přísluší podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu senátu, neboť plénum si rozhodování v této věci nevyhradilo postupem podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu [srov. též čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. března 2014 č. Org. 24/14 o atrahování působnosti (sdělení č. 52/2014 Sb.)].
15. Ústavní soud v usnesení
sp. zn. III. ÚS 1281/23
také uvedl, že kárné soudy musí rozhodovat podle pravidel spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a musí respektovat základní procesní práva kárně stíhaného soudce v rozsahu analogickém základním procesním právům osoby obviněné ze spáchání trestného činu [nález
sp. zn. III. ÚS 1076/07
ze dne 21. ledna 2008 (N 14/48 SbNU 145)]. Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci těmto požadavkům dostál.
16. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že v dané věci byla formálně splněna podmínka, že stěžovatelka je kárně stíhána pro takové kárné provinění, pro které je v kárné žalobě navrženo uložení kárného opatření odvolání z funkce. Současně z ústavně právního hlediska i materiálně obstojí úvahy ministra i Nejvyššího správního soudu, na jejichž základě si učinili předběžný a prozatímní úsudek o povaze jednání kárně obviněné stěžovatelky, pro které je proti ní vedeno kárné řízení, a o relevantních souvislostech, a vyhodnotili, že jednání soudkyně a okolnosti s tím související jsou takové, že by mohly vést k významné míře obecné nedůvěry v rozhodovací činnost stěžovatelky. Bez významu v tomto směru rozhodně není, že stěžovatelka je kárně stíhána v krátké době potřetí a v prvých dvou případech byla kárně odsouzena. To neznamená, že je presumována vina stěžovatelky i ve třetím případě, avšak je to významný argument pro dočasné zproštění po zahájení třetího kárného řízení z typově týchž důvodů.
17. Ministr i Nejvyšší správní soud podrobně a srozumitelně odůvodnili svůj - předběžný a prozatímní - úsudek o jednání, které je stěžovatelce kladeno za vinu, tedy že měla vykonávat funkci soudkyně takovým způsobem (průtahy spočívající v nečinnosti či v úkonech nesměřujících ke skončení věci, nesoustředěný postup v řízení, procesní pochybení, neznalost právní úpravy, zjevná neschopnost porozumět řešené problematice, neochota účastnit se školení či porad soudců), který je neakceptovatelný a neslučitelný s veřejným zájmem na zajištění důvěry v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Úsudek o výkonu funkce soudkyně, který - jak zdůraznil Nejvyšší správní soud (bod 28) - nelze v žádném ohledu vnímat jako náznak, jak kárný senát rozhodne ve věci samé, odůvodňuje zásah do práv stěžovatelky na nerušený výkon veřejné funkce soudce včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce.
18. Námitky stěžovatelky vztahující se k dřívějším kárným řízením či k právům účastníků na rychlé vyřízení jejích věcí se pak míjí s důvody rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Ten se v bodě 36 a násl. zabýval způsobem, jakým stěžovatelka přistoupila ve vazbě na dřívější kárná řízení k ukončování rozpracovaných věcí, přičemž zdůraznil, že kárné provinění stěžovatelky nespočívalo pouze v průtazích v jí projednávaných věcech, nýbrž i v závažném pochybení při rozhodování. Na tomto závěru nic nemůže změnit tvrzení stěžovatelky, že se z hlediska počtu skončených věcí u Okresního soudu v X. mezi kolegyněmi a kolegy pohybovala v průměru, či že její pracovní podmínky byly neuspokojivé (což nijak blíže nekonkretizovala). Stejně tak stěžovatelka neuvedla, ohledně jakých námitek, které dříve nemohla uplatnit ve správním řízení o dočasném zproštění funkce, bylo zkráceno její právo vyjádřit se ke kárnému návrhu. Poukazuje-li stěžovatelka dále na to, že předmětem všech tří kárných řízení byly prekludované skutky, případně skutky, které nejsou kárným proviněním, neuvádí, o které skutky jde.
19. Namítala-li stěžovatelka, že jí bylo zproštěním funkce soudce zabráněno v práci na spisech, které jsou předmětem kárného řízení, čímž je zbavena možnosti dosáhnout při své obhajobě polehčujících okolností, s touto námitkou se Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení přesvědčivě vypořádal (bod 35 usnesení), proto na jeho závěry Ústavní soud odkazuje. K neopodstatněnosti námitky, že dočasným zproštěním výkonu funkce soudce je kárně stíhanému soudci znemožněno dokončit rozpracované věci, se Ústavní soud také vyjádřil ve shora zmíněném usnesení
sp. zn. III. ÚS 1281/23
.
20. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Ústavní soud dodává, že nepovažoval za potřebné vyzvat Soudcovskou unii České republiky k předložení stanoviska, neboť přesah vlastního zájmu stěžovatelky v nyní posuzované věci neshledal.
21. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Obdobně Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení § 100 odst. 1 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb. jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu