Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky ing. A. J., zastoupené JUDr. Milanem Novákem, advokátem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 9 Cmo 52/2005-125 ze dne 4. 11. 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Porušení práva na spravedlivý proces s promítnutím do porušení práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka působí jako správce konkurzní podstaty úpadce Živnostenské družstevní záložny se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Šafaříkova 1105 a v předmětném řízení se domáhala zaplacení směnky zajišťující peněžitý závazek vedlejšího účastníka. Po zahájení řízení došlo k postoupení pohledávky na třetí osobu, aniž však byla indosována samotná směnka. Stěžovatelka s ohledem na ustanovení § 524 občanského zákoníku dospěla k závěru, že ve sporu ztratila aktivní legitimaci a navrhla, aby soud připustil záměnu účastníka na straně žalobce a poté, co oprávněný subjekt s tímto postupem nevyslovil souhlas, navrhla zastavení řízení. Krajský soud však toto podání interpretoval jako zpětvzetí žaloby. Na jeho základě řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu. Na základě odvolání vedlejšího účastníka rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že stěžovatelce uložil povinnost jejich náhrady.
Soudy obou stupňů podle názoru stěžovatelky pochybily především v tom, že její podání, jímž navrhla zastavení řízení, posoudily jako zpětvzetí žaloby. Stěžovatelka však - na základě svého názoru o ztrátě aktivní legitimace - výslovně navrhla zastavení řízení a v žádném podání neprojevila vůli vzít žalobu zpět. Odvolací soud bez dalšího závěr o charakteru procesního úkonů stěžovatelky převzal, avšak v odůvodnění uvedl, že nedošlo k indosaci směnky, a proto stěžovatelka aktivní legitimaci neztratila. V tom případě však neexistoval jediný důvod pro zastavení řízení. Odvolací soud přesto konstatoval, že stěžovatelka z procesního hlediska zavinila zastavení řízení. V předmětné věci nebyla podle jejího názoru naplněna hypotéza normy obsažené v § 146 odst. 2 věta první o.s.ř., a proto Vrchní soud v Praze rozhodl v rozporu s procesními předpisy i s obsahem spisu. Tento rozpor dosáhl takové intenzity, že zkracuje stěžovatelku na jejích ústavně chráněných právech.
Dále stěžovatelka tvrdila, že se Vrchní soud v Praze nevypořádal s její námitkou podjatosti soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové, která vystupovala nejprve jako konkurzní soudkyně ve věci, kde je stěžovatelka správkyní konkurzní podstaty, a pak rozhodovala v předmětném řízení. V této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/04 , z něhož vyplývá, že vztah konkurzního soudce a správce konkurzní podstaty nelze považovat za nezaujatý a nestranný. Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Stěžovatelka v replice k uvedenému vyjádření Vrchního soudu v Praze uvedla, že s tímto názorem odvolacího soudu nesouhlasí. Ze zákonné úpravy rozhodování o náhradě nákladů řízení prý jednoznačně vyplývá, že se soud při tomto rozhodování musí zabývat tím, z jakého důvodu k zastavení řízení došlo. Jestliže vedlejší účastník podal odvolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, bylo povinností Vrchního soudu v Praze přezkoumat důvody, které k rozhodnutí o zastavení řízení vedly. Stěžovatelka proto nevidí důvod, proč by nemělo být přihlédnuto i k tomu, zda Krajský soud v Hradci Králové její podání správně interpretoval, neboť i to je součástí rozhodování o zavinění na její straně ve vztahu k rozhodnutí soudu o zastavení řízení. Vyslovila rovněž souhlas s upuštěním od ústního jednání.
- návrh na připuštění, aby místo stěžovatelky vstoupila do řízení jako žalobce společnost ZENN, s.r.o., zamítl; - směnečný platební rozkaz č.j. Sm 919/2001 ze dne 25. 10. 2001 zrušil; - řízení proti prvnímu vedlejšímu účastníku zastavil;
- vyslovil, že proti druhému vedlejšímu účastníkovi zpětvzetí návrhu není účinné; - vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud I. stupně uvedl, že v daném případě je nepochybné, že stěžovatelka při zpětvzetí návrhu zavinila zastavení řízení, protože s ohledem na opětovné postoupení pohledávky na jiný subjekt není již ve sporu aktivně legitimována. Přesto soud postupoval podle § 150 o.s.ř., přičemž výjimečnost spatřoval v tom, že prvnímu vedlejšímu účastníkovi se po dlouhou dobu nepodařilo doručit směnečný platební rozkaz, neboť se v místě původního trvalého bydliště nezdržoval a novou adresu neoznámil. Po doručení směnečného platebního rozkazu podal včas námitky a v nich uvedl, že poslednímu majiteli pohledávky - obchodní společnosti ZENN, s.r.o. - pohledávku ze směnky uhradil a tuto skutečnost doložil.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení podal odvolání první vedlejší účastník (č.l. 115). Ve vyjádření (č.l. 122) k odvolání uplatnila stěžovatelka - vedle výhrad k námitkám, týkajícím se náhrady nákladů řízení, - námitku podjatosti soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Jiřiny Tachecí, kterou odůvodnila tím, že uvedená soudkyně je současně i konkurzní soudkyní v konkurzu na majetek úpadce, kde správkyní konkurzní podstaty je stěžovatelka. Tento vztah s odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 371/04 nelze považovat za neutrální a nezaujatý. Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 9 Cmo 52/2005-125 ze dne 4. 11. 2005 výrok o náhradě nákladů změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníku částku 102.465,- Kč a dále zaplatit částku 825,- Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění se podrobně zabýval okolnostmi, pro které přistoupil ke změně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Z odůvodnění rozhodnutí je však zřejmé, že se odvolací soud uplatněnou námitkou podjatosti nezabýval.
První námitkou stěžovatelky je tvrzení, že se odvolací soud nevypořádal s uplatněnou námitkou podjatosti, vznesenou ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka, proti soudkyni Krajského soudu v Hradci Králové. Podjatost soudkyně měla podle názoru stěžovatelky spočívat v tom, že tato soudkyně je současně i konkurzní soudkyní v řízení o konkurzu úpadce Živnostenské družstevní záložny, kde stěžovatelka je správkyní konkurzní podstaty. Poukázala v této souvislosti na nález ÚS sp. zn. I. ÚS 371/04 , v němž je vysloveno, že vztah konkurzního soudce a správce konkurzní podstaty nelze považovat za nezaujatý a nestranný.
Ústavní soud této námitce nepřisvědčil; odvolává se na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006, který se týká téže stěžovatelky ve věci zcela srovnatelné. V této projednávané věci lze sice Vrchnímu soudu v Praze vytknout, že se uplatněnou námitkou podjatosti výslovně nezabýval, ale s ohledem na situaci shodnou s předchozím případem nepovažuje Ústavní soud tento nedostatek za tak zásadní povahy, aby byl způsobilý porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces jako celek.
Navíc i v nyní projednávané věci byla námitka podjatosti rovněž uplatněna až ve vyjádření stěžovatelky k odvolání vedlejšího účastníka proti akcesorickému výroku o náhradě nákladů řízení.
Ústavní stížnost dále obsahuje v podstatě dvojí okruh námitek. V prvé řadě se v ní praví, že jak soud prvého stupně, tak i soud odvolací, posoudily úkon stěžovatelky, jímž se domáhala zastavení řízení, jako zpětvzetí návrhu ve smyslu ustanovení § 96 odst. 1 o. s. ř., což však dle názoru stěžovatelky z obsahu spisu nevyplývá. Tuto námitku Ústavní soud důvodnou neshledal. Zpětvzetím návrhu lze totiž rozumět takový úkon, jímž žalobkyně (stěžovatelka) dala v řízení jednoznačně najevo, že na projednání svého návrhu nemá zájem a že o něm soudem tedy meritorně nebude rozhodováno (srv.
Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M: Občanský soudní řád. Komentář - I. díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 322), a to bez ohledu na to, jaký důvod ji k takovému úkonu vedl. Podání, jímž navrhla zastavení řízení, ze dne 4. října 2004 (č.l. 103 spisu), jeví se v tomto ohledu jako jednoznačné. Stěžovatelka v něm jasně vyjádřila svůj úmysl v řízení nepokračovat, taková úvaha soudu prvního stupně i soudu odvolacího o tom, že vzala svůj návrh zpět, je opodstatněná. Obdobnou situaci řešil Ústavní soud i v již zmíněné věci vedené pod sp. zn. IV.
ÚS 323/05 , kde nálezem ze dne 11. 7. 2006 vyslovil shodný názor i s dalším bližším odůvodněním, s nímž se Ústavní soud i v této věci ztotožňuje.
Druhý okruh námitek směřuje proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdyby úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.
července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). V předmětné věci však o takovou situaci nešlo. Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s příslušnými procesními pravidly, která aplikoval ústavně konformním způsobem. Nemohlo proto dojit k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, ani následně k zásahu do práva vlastnického, jehož se dovolává.
Skutečnost, že odvolací soud neshledal důvody uplatnění ustanovení § 150 o.s.ř., jak to učinil soud prvého stupně, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti s ohledem na výše uvedené založit nemůže. Aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., tedy soudcovského zmirňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je zásadně věcí úvahy obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody hodné zvláštního zřetele. Do tohoto posouzení Ústavní soud v principu nevstupuje, zejména nikoliv tam, kde tyto důvody obecným soudem (byť v řízení odvolacím) shledány nebyly. Ústavní soud proto dospěl shodně s výše citovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 17. 6. 2006 k závěru, že ani v tomto případě k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nedošlo. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2006
František Duchoň v.r. předseda senátu