Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Ing. Martina Koláře, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 2588/14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3787/2023-366 ze dne 17. 1. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal žalobou na náhradu nemajetkové újmy po státu zaplacení částky 175 608 Kč příslušenstvím. Nemajetková újma mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou daňového řízení a navazujícím řízením před soudy.
2. Řízení, které stěžovatel označuje za nepřiměřeně dlouhé, probíhalo ve stručnosti takto. Stěžovatel podal v dubnu 2014 daňové přiznání k dani z příjmů fyzické osoby za zdaňovací období roku 2013. V červnu 2016 zahájil správce daně daňovou kontrolu, na základě které v březnu 2018 stěžovateli doměřil daň ve výši 762 465 Kč a současně mu uložil povinnost uhradit penále ve výši 152 492 Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítlo Odvolací finanční ředitelství v květnu 2019. Stěžovatel následně podal správní žalobu, kterou však krajský soud v červenci 2021 odmítl jako opožděnou. V září 2021 kasační stížnost odmítl Nejvyšší správní soud a v lednu 2022 odmítl ústavní stížnost Ústavní soud.
3. Stěžovatel nyní požaduje náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení za období od dubna 2014 až do ledna 2022. Obecné soudy však jeho žalobě nevyhověly, neboť v případu stěžovatele nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Daňové řízení podle obecných soudů netrvalo nepřiměřeně dlouho. Období od podání daňového přiznání do oznámení o zahájení daňové kontroly nelze pro účely náhrady nemajetkové újmy počítat jako dobu trvání řízení, za niž by mohlo být odškodnění přiznáno. Posuzovaná doba řízení se tak započala daňovou kontrolou v červnu 2016 a skončila pravomocným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství v květnu 2019. K prodlužování řízení podle obecných soudů přispíval i sám stěžovatel. Obecné soudy pak uzavřely, že řízení před správními soudy a Ústavním soudem se týkalo otázky včasnosti žaloby, nikoliv věcné správnosti rozhodnutí vydaných v daňovém řízení, a datum ukončení posuzovaného řízení tak je třeba vztahovat k pravomocnému rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, a nikoliv až k odmítacímu usnesení Ústavního soudu.
4. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí porušuje jeho právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (Listina).
5. Nejvyšší soud se podle stěžovatele odchýlil od judikatury Ústavního soudu, zejména od nálezu sp. zn. II. ÚS 570/20 , neboť rozdělil průtažné řízení na správní a soudní část a odmítl je posuzovat společně. Způsobil tím, že soudní řízení, jakkoliv dlouhé, ve kterém má soud rozhodnout o odmítnutí žaloby, je vyňato z odpovědnosti státu za nepřiměřenou délku řízení.
6. Kromě toho pak stěžovatel nesouhlasí s tím, že se počátek řízení pro posuzování nesprávného úředního postupu má vztahovat až k oznámení o zahájení daňové kontroly, a nikoliv už k okamžiku podání daňového přiznání. Daňovým přiznáním je zahájeno daňové řízení a podle stěžovatele od tohoto momentu začíná nejistota daňového subjektu z výsledku určení správné daně.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že má-li být Česká republika považována za právní stát, musí nést odpovědnost za nesprávný úřední postup svých orgánů. Stát je povinen zorganizovat svůj soudní i správní systém tak, aby mohlo být o právech každého pravomocně rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Lze souhlasit také v tom, že předmětem daňového řízení skutečně mohou být různá základní práva, zejména právo vlastnit majetek a právo na informace (viz nález sp. zn. IV. ÚS 2404/21 , bod 19). V případě hrozící závažné sankce (vysoké penále) může část daňového řízení také splňovat definici trestního obvinění ve smyslu čl.
6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva) a především pak ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Jussila proti Finsku, č. 73053/01, bod 32). V těchto případech tedy daňové subjekty budou mít právo na přiměřenou délku řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny anebo čl. 6 Úmluvy (viz nález sp. zn. II. ÚS 570/20 , body 39 až 46)
9. Stěžovateli lze také přisvědčit, že z ústavněprávního hlediska je třeba považovat za jeden celek řízení od okamžiku zahájení rozhodování ve věci základního práva až do okamžiku konečného rozhodnutí ve věci. Teprve v takovém okamžiku je totiž věc "projednána" ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a teprve tehdy skončí nejistota účastníka řízení, jak bude o jeho věci rozhodnuto. Jak totiž uvádí Nejvyšší soud v bodě 11 napadeného rozsudku, pro stanovení počátku a konce řízení je významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá. Relevantním okamžikem určujícím konec řízení je proto den, jímž byla tato nejistota odstraněna. Jestliže tedy předchází rozhodování ve věci správní řízení následnému soudnímu řízení, hledí se na obě tato řízení perspektivou čl. 38 odst. 2 Listiny jako na řízení jediné ( sp. zn. II. ÚS 570/20 , body 45 a 46).
10. Také ve stěžovatelově případě je proto ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy třeba posuzovat celé řízení jako jeden celek, neboť i při otázce splnění podmínek řízení (včasnost žaloby) může přetrvávat nejistota účastníka, jestli bude nebo nebude žalobě (a následným stížnostem) vyhověno, což se následně přímo projevuje v osudu původní daňové věci. Nejistota však nemůže trvat tam, kde jde o zjevně neúspěšné domáhání se práva (podávání zjevně nedůvodných návrhů) či kde jednotlivec svou procesní aktivitou nesleduje účel úspěšného výsledku řízení a sám tak oddaluje ukončení řízení (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2610/15 , bod 15).
11. Ústavní soud ovšem zdůrazňuje, že neexistuje základní právo na posuzování celého řízení jako jeden celek (to je jenom dílčí aspekt). Existuje pouze právo na přiměřenou délku řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy). Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a stěžovatel to v ústavní stížnosti ani netvrdí. Brojí pouze proti závěru Nejvyššího soudu o tom, kdy posuzované řízení začalo a kdy skončilo. To je však polemika s výkladem podústavního práva. Ústavní soud je však soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce (to plyne z čl.
83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). K porušení základního práva na přiměřenou délku řízení však zjevně nedošlo. Obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč celé řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho a že k prodlužování řízení přispíval i sám žalobce.
12. Uvádí-li stěžovatel, že v důsledku výkladu zvoleného Nejvyšším soudem bude soudní řízení zahájené opožděnou žalobou vyjmuto z dosahu základních práv na přiměřenou délku řízení a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, nemá pravdu. Žádné řízení, jehož předmětem je základní právo jednotlivců, nelze vyňat z požadavků na přiměřenou délku řízení plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Podstatnou otázku však vždy bude, zda celé řízení trvá nepřiměřeně dlouho a zda lze odpovědnost za nepřiměřenou délku přičítat orgánům veřejné moci.
13. Co se týče otázky, jakou dobu ze správního (daňového) řízení (od kdy) lze započítat do celkové doby řízení ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a čl. 38 odst. 2 Listiny, i zde Ústavní soud považuje výklad zvolený Nejvyšším soudem za ústavně konformní. Judikatura Ústavního soudu týkající se nepřiměřené délky správního řízení byla vystavěna především na řízeních zahájených žádostí (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 570/20 , kde šlo o žádost o informace). Nejvyšší soud v napadeném rozsudku podrobně vysvětlil specifickou povahu daňového řízení, jehož základním východiskem je princip autoaplikace spočívající v aktivitě daňových subjektů (viz body 29 až 34 napadeného rozsudku).
14. Neodchyluje-li se vyměřovaná daň od daně tvrzené daňovým subjektem v daňovém přiznání, správce daně nemusí daňovému subjektu výsledek vyměření oznamovat platebním výměrem a daňový subjekt se tak - v případě, že daň řádně přiznal, stanovil a uhradil - o pravomocném rozhodnutí ani nemusí dozvědět (viz § 140 odst. 1 daňového řádu). To neplatí, zahájil-li správce daně postup k odstranění pochybností nebo daňovou kontrolu. Do té doby, jak podotýká Nejvyšší soud, není nejistota, zda daňový subjekt daňovou povinnost řádně splnil, vyvolána postupem správce daně, ale jedině podáním neúplného, nepravdivého či neprůkazného daňového tvrzení.
Právě až oznámení o daňové kontrole nebo jiného dílčího řízení či procesního postupu tak může představovat počátek časového úseku, které lze posléze hodnotit optikou přiměřené délky řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny. V tomto se tedy Ústavní soud ztotožňuje s výkladem Nejvyššího soudu. Lze pouze dodat, že správce daně musí za každých okolností postupovat bez zbytečného odkladu.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že v posuzované věci neshledal žádné porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu