Rozsah ochrany vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci stěžovatelky
V.V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, z 24. 6. 1994, sp. zn. 8 Co 536/94, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 1. 2. 1994, sp. zn. 38 C 373/91, zamítající návrh na určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, t a k t o:
Ústavní stížnost se z a m í t á . O d ů v o d n ě n í Podanou ústavní stížností dle § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., navrhovatelka napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě, vydaný v občanskoprávní věci, pod sp. zn. 8 Co 536/94, ze dne 24. 6. 1994 (§ 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), a tvrdí, že toto soudní rozhodnutí v důsledku převzetí skutkových i právních tvrzení rozsudku Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 38 C 373/91, ze dne 1. 2. 1994 zasáhlo do jejího základního práva a svobody, zaručené jí Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod (dále Listina).
Konkrétně se jedná o porušení čl. 11 Listiny, bližší zdůvodnění v této části stížnost postrádá. Uvedenými rozsudky byl uznán její nárok na uzavření dohody o vydání jedné třetiny sporné nemovitosti. V následujících vývodech polemizuje stěžovatelka s právními závěry soudů obou stupňů, pokud v zamítavé části svých rozhodnutí nevyhověly její žalobě na uzavření dohody i ohledně zbývajících 2/3 nemovitosti. Spor se týká výkladu pojmu věc a spoluvlastnický podíl. V podstatě vychází navrhovatelka z názoru, že soudy nesprávně posoudily její osobu jako dědičku, ačkoli není dědičkou, nýbrž osobou oprávněnou ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích.
V důsledku toho v souladu s ustanovením § 5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., i když nárok na vydání věci uplatnila pouze sama navrhovatelka a nebyl současně uplatněn její sestrou, mělo být soudy rozhodnuto o povinnosti uzavřít dohodu ohledně celé nemovitosti, tedy i ohledně zbývajících 2/3. Žalovaným je označen v návrhu Ostravský potravinoprojekt, st. podnik, v likvidaci. Z obsahu podání je zřejmé, že Ostravský potravinoprojekt má mít v řízení pouze postavení vedlejšího účastníka, kdežto státním orgánem, vůči němuž ústavní stížnost směřuje, má nesporně být Krajský soud v Ostravě.
Ústavní soud nejprve zjistil, že ústavní stížnost splňuje předepsané náležitosti a formální podmínky. Pak zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. Ostravský potravinoprojekt, jako vedlejší účastník, sdělil, že respektuje soudní rozhodnutí. Okresní i Krajský soud v Ostravě pak sdělily, že trvají na ústavnosti a zákonnosti svých rozhodnutí. Právní podstata sporu spočívá v nároku na uzavření dohody o vydání zbývajících dvou třetin činžovního domu, čp. 223 v k. ú. O. - M.H., se stav. parc.
č. 217, o výměře 538 m2, to vše zapsáno na listině vlastnictví č. 944 pro k. ú. O.- M.H. Tento dům byl předmětem pozůstalostního řízení po A.K., zemřelé 25. 12. 1956. V dědickém řízení proběhlém před bývalým Státním notářstvím v Ostravě, pod sp. zn.
D 828/57, všichni tři zákonní dědicové (navrhovatelka, její sestra a bratr) odmítli dědictví. Důvodem byla skutečnost, že dům vyžaduje značných oprav, na což žádný z dědiců neměl dostatek finančních prostředků. Stávající vedlejší účastník nabyl vlastnictví k domu na základě kupní smlouvy z 27. 3. 1990. Ze závěrů rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že soudy uznaly navrhovatelku osobou oprávněnou, ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., jejíž věc, a to spoluvlastnický podíl ve výši jedné třetiny k domu čp.
223, se st. parcelou č. 217 v k. ú. O. - M.H., přešla do vlastnictví státu. Ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona o mimosoudních rehabilitacích pak je dána povinnost vydat tento spoluvlastnický podíl na základě odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni. Stav tísně byl prokázán. Krajský soud v Ostravě poukázal dále na ustanovení § 509 o. z. z roku 1950, podle něhož se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. A také na § 526 téhož zákona, podle něhož v první skupině dědí rovným dílem zůstavitelovy děti a pozůstalý manžel.
Z toho dovodil, že navrhovatelka po smrti své matky mohla nabýt toliko jedné třetiny předmětných nemovitostí a nemůže jí tedy být vydáno více, než z jejího vlastnictví přešlo na stát. Konečně zaujal apelační soud stanovisko i k tvrzení navrhovatelky ohledně aplikace § 5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. v tom směru, že se naprosto nevztahuje na daný případ, neboť prezumuje pluralitu nástupců prvotního oprávněného (tedy nástupců osoby, jejíž věc přešla na stát). Krajský soud potvrdil názor Okresního soudu, který založil své rozhodnutí též na stanovisku občansko-právního kolegia Nejvyššího soudu České republiky, ze dne 15.
7. 1993, Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (ročník 1993, str. 252). Podle tohoto rozhodnutí věcí, která má být vydána podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., je i spoluvlastnický podíl na věci, zatímco vydání celé věci je oprávněn požadovat spoluvlastník bezpodílový, a to i tehdy, je-li bezpodílových spoluvlastníků více. Tak tomu však v daném případě není. Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky, které vznášela již v řízení před obecnými soudy.
Vlastní závěry ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Navrhovatelkou blíže neodůvodněný odkaz na čl. 11 Listiny nemůže obstát, neboť uvažovanou větou je chráněno vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Jak již bylo shora uvedeno, podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, zejména pak s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě.
Zde Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci (Krajského soudu v Ostravě), totiž, že jde o námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal.
Pokud pak jde o hodnocení důkazů, bylo postupováno apelačním soudem v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, není oprávněn generelně zasahovat do jurisdikce obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nemůže si proto přisvojovat právo neomezeného přezkumného dohledu nad jejich činností. Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 38 C 373/91, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování sporu na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích zcela respektovaly zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38, Listiny, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout. Ze všech shora uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost ve smyslu § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zcela zamítnout. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. V Brně dne 28. června 1995